Шарль Бодлер (Charles Baudelaire) (1821-1867)
французский поэт, критик, эссеист и переводчик

• Список стихотворений поэта

Перевод стихотворения L’Irréparable на чешский язык.

Neodvratné

1.

Zda můžem Výčitky své stlumit starý hlod,
      jež žije, hýbe se a kroutí,
a jež se živí z nás, jak z mrtvol červů rod,
      jak housenka je v dubů proutí?
Zda můžem Výčitky své stlumit věčný hlod?

Kde víno, lektvar kde, kde lásky kouzla dána,
      by starý vrah byl utopen,
tak chtivý, ničivý, jak bývá kurtisána,
      a pilný nad mravenců kmen?
Kde víno? — Lektvar kde? — Kde lásky kouzla dána?

To, čarodějko, rci, ó, rci to, ačli víš,
      té duši, do níž úzkost buší,
jak mroucí, raněných když drtívá jej tíž,
      neb koně kopyto jej kruší,
to, čarodějko, rci, ó, rci to, ačli víš,

rci tomu mroucímu, jejž větří vlk v té době,
      a na nějž havran číhá již,
toť vojín zlomený! zdaž on má zoufat sobě,
      že bude mít svůj hrob a kříž;
ten mroucí ubohý, jejž větří vlk v té době!

Zda může zaplanout stín nebe zbahněný?
      lze roztrhnouti temno krytů,
jež, hustší nad smolu, jsou bez hvězd, jitřeny,
      a šera, bez pohřebních svitů?
Zda může zaplanout stín nebe zbahněný?

I sama Naděj ta, jež v oknech Krčmy svítí,
      též zhasla, na vždy mrtva jest!
Snad nalézt bez luny a paprsků, kde skrýti
      lze mučedníky špatných cest!
Vše Ďábel pohasil, co v oknech Krčmy svítí!

Má čarodějko, víš, co nelze odpustit?
      Ó, pověz, miluješ-li klaté?
Rci, znáš-li Výčitku, jíž máme cílem být,
      a jež má rysy jedovaté?
Má čarodějko, víš, co nelze odpustit?

Svým zubem prokletým vždy Neodvratné hryže
      nám duši, pomník jalový,
a často útočí, jak termitů dav, níže,
      na základ samé budovy.
Svým zubem prokletým vždy Neodvratné hryže!

2.

Na všedním jevišti jsem viděl častokrát,
      kde orkestr hrál v hlučném sboru,
na nebi pekelném tam vílu rozžehat
      žár divuplný, vzácnou zoru;
na všedním jevišti jsem viděl častokrát

já bytost, která zář jen byla, zlato, gázy,
      moc strašnou drtit Satana;
však srdce moje, v něž vzlet nikdy nepřichází,
      je divadlem, kde čekána
je vždy, vždy nadarmo, ta Bytost s křídlem z gázy!

L’Irréparable

Pouvons-nous étouffer le vieux, le long Remords,
	Qui vit, s’agite et se tortille,
Et se nourrit de nous comme le ver des morts,
	Comme du chêne la chenille ?
Pouvons-nous étouffer l’implacable Remords ?

Dans quel philtre, dans quel vin, dans quelle tisane,
	Noierons-nous ce vieil ennemi,
Destructeur et gourmand comme la courtisane,
	Patient comme la fourmi ?
Dans quel philtre ? — dans quel vin ? — dans quelle tisane ?

Dis-le, belle sorcière, oh ! dis, si tu le sais,
	À cet esprit comblé d’angoisse
Et pareil au mourant qu’écrasent les blessés,
	Que le sabot du cheval froisse,
Dis-le, belle sorcière, oh ! dis, si tu le sais,

À cet agonisant que le loup déjà flaire
	Et que surveille le corbeau,
À ce soldat brisé ! s’il faut qu’il désespère
	D’avoir sa croix et son tombeau ;
Ce pauvre agonisant que déjà le loup flaire !

Peut-on illuminer un ciel bourbeux et noir ?
	Peut-on déchirer des ténèbres
Plus denses que la poix, sans matin et sans soir,
	Sans astres, sans éclairs funèbres ?
Peut-on illuminer un ciel bourbeux et noir ?

L’Espérance qui brille aux carreaux de l’Auberge
	Est soufflée, est morte à jamais !
Sans lune et sans rayons, trouver où l’on héberge
	Les martyrs d’un chemin mauvais !
Le Diable a tout éteint aux carreaux de l’Auberge !

Adorable sorcière, aimes-tu les damnés ?
	Dis, connais-tu l’irrémissible ?
Connais-tu le Remords, aux traits empoisonnés,
	À qui notre cœur sert de cible ?
Adorable sorcière, aimes-tu les damnés ?

L’Irréparable ronge avec sa dent maudite
	Notre âme, piteux monument,
Et souvent il attaque, ainsi que le termite,
	Par la base le bâtiment.
L’Irréparable ronge avec sa dent maudite !

— J’ai vu parfois, au fond d’un théâtre banal
	Qu’enflammait l’orchestre sonore,
Une fée allumer dans un ciel infernal
	Une miraculeuse aurore ;
J’ai vu parfois au fond d’un théâtre banal

Un être, qui n’était que lumière, or et gaze,
	Terrasser l’énorme Satan ;
Mais mon cœur, que jamais ne visite l’extase,
	Est un théâtre où l’on attend
Toujours, toujours en vain, l’Être aux ailes de gaze !

Последние стихотворения