Шарль Леконт де Лиль (Charles Leconte de Lisle) (1818-1894)
французский поэт, глава Парнасской школы

• Список стихотворений поэта

Перевод стихотворения
«Solvet seclum»
на чешский язык.

Solvet seclum

Ty jednou umlkneš, ty živých hlase chmurný!
Jenž větrem valíš se rouhání křiku zpurný,
ty jeku úzkosti a vzteku proklínání,
vy hrozné výkřiky věčného ztroskotání,
vy vzdechy, výčitky a bědy, muky kleté,
i s duchem člověka i s tělem umlknete!
Vše, bozi, králové a trestanci a davy
a města, vězení, vše stichnou drsné vřavy,
zvěř lesů a zvěř hor, zvěř moře, co se zmítá,
v tom pekle žijícím, co skáče, leze, lítá,
co prchá, chvějíc se, co žije jiných smrtí,
od bídné žížaly, již v blátě noha zdrtí,
až k blesku nocí tmou, jenž bloudí nad hor srázem,
ruch všechen příroda přeruší jedním rázem.
Tu nevyplní se lůznými pod nebesy
sny štěstí dávného, ni starých rájů plesy,
ni Evy s Adamem ve květech objímání,
ni božský tichý sen po tolikerém lkání;
leč země veškerá z své vymrštěná dráhy,
jen bude neplodný a slepý balvan nahý,
jenž tupý, bez vlády, pln posledního vytí,
a těžší víc a víc a ztracen v hloub se zřítí,
o cizí jakýs svět, jenž nehnut trčí parou,
až náhle roztříští svou bídnou kůru starou,
a nechá vytéci stem děr na všecky strany
ves vnitřní oheň svůj i všecky oceany,
svým zbytkem nečistým by znovu zúrodnila
vše brázdy prostorů, kde klíčí světů síla.

Solvet seclum

Tu te tairas, ô voix sinistre des vivants !

Blasphèmes furieux qui roulez par les vents,
Cris d’épouvante, cris de haine, cris de rage,
Effroyables clameurs de l’éternel naufrage,
Tourments, crimes, remords, sanglots désespérés,
Esprit et chair de l’homme, un jour vous vous tairez !
Tout se taira, dieux, rois, forçats et foules viles,
Le rauque grondement des bagnes et des villes,
Les bêtes des forêts, des monts et de la mer,
Ce qui vole et bondit et rampe en cet enfer,
Tout ce qui tremble et fuit, tout ce qui tue et mange
Depuis le ver de terre écrasé dans la fange
Jusqu’à la foudre errant dans l’épaisseur des nuits !
D’un seul coup la nature interrompra ses bruits,
Et ce ne sera point, sous les cieux magnifiques,
Le bonheur reconquis des paradis antiques,
Ni l’entretien d’Adam et d’Ève sur les fleurs,
Ni le divin sommeil après tant de douleurs ;
Ce sera quand le Globe et tout ce qui l’habite,
Bloc stérile arraché de son immense orbite,
Stupide, aveugle, plein d’un dernier hurlement,
Plus lourd, plus éperdu de moment en moment,
Contre quelque univers immobile en sa force
Défoncera sa vieille et misérable écorce,
Et, laissant ruisseler, par mille trous béants,
Sa flamme intérieure avec ses océans,
Ira fertiliser de ses restes immondes
Les sillons de l’espace où fermentent les mondes.

Последние стихотворения