Шарль Леконт де Лиль (Charles Leconte de Lisle) (1818-1894)
французский поэт, глава Парнасской школы

• Список стихотворений поэта

Перевод стихотворения
«Le Sommeil du Condor»
на чешский язык.

Spánek Kondora

Dál za stupni až kdesi strmých Kordiler,
za změtí mlh, v nichž černí orli poletují,
výš za vrcholky tesů, v jícny jež se snují,
kde plá domácí lávy rudý příval v šer,
se s křídly svislými, jež místy planou v nach,
pták vznáší ohromný a pln pochmurné nudy
na Ameriku zří, na prostor, v slunce rudý
žeh’, mroucí v jeho chladných, stuhlých panenkách.
Noc kvačí z východu, kde pampy divoké
pod patry strmých hor se šíří v dlouhý dol
a Chili uspává, břeh, strže hluboké
a tichý Ocean i božský obzor kol.
Ba, již se zmocnila i němé pevniny
a z písku na vršcích a z jícnů v svahy spící
od vrchu k vrchu jde, ve víry mohutnící
svým těžkým příbojem vše stápí hlubiny.
Sám jako strašidlo nad tesu strmým čelem,
jenž hoří v plamenech a v sněhu krvácí,
ve chmurné moře to se klidně obrací,
jak roste, kypí, vše jej halí v stínu ztmělém.
Nad strží bezednou východní Zlatý Kříž
na nebi zažíhá svůj maják hvězdnatý,
pták hýká rozkoší, své čechrá peří výš,
krk vzpíná sloupaný a tuhý, svalnatý.
Pak výš se povznáší nad sněhem ledovatých
And drsně hýkaje, kde tichnou větry divé,
od černé země dál a dál od hvězdy živé
on v ledném vzduchu spí na křídlech rozepjatých.

Le Sommeil du Condor

Par delà l’escalier des roides Cordillères,
Par delà les brouillards hantés des aigles noirs,
Plus haut que les sommets creusés en entonnoirs
Où bout le flux sanglant des laves familières,
L’envergure pendante et rouge par endroits,
Le vaste Oiseau, tout plein d’une morne indolence,
Regarde l’Amérique et l’espace en silence,
Et le sombre soleil qui meurt dans ses yeux froids.
La nuit roule de l’Est, où les pampas sauvages
Sous les monts étagés s’élargissent sans fin ;
Elle endort le Chili, les villes, les rivages,
Et la mer Pacifique, et l’horizon divin ;
Du continent muet elle s’est emparée :
Des sables aux coteaux, des gorges aux versants,
De cime en cime, elle enfle, en tourbillons croissants,
Le lourd débordement de sa haute marée.
Lui, comme un spectre, seul, au front du pic altier,
Baigné d’une lueur qui saigne sur la neige,
Il attend cette mer sinistre qui l’assiège :
Elle arrive, déferle, et le couvre en entier.
Dans l’abîme sans fond la Croix australe allume
Sur les côtes du ciel son phare constellé.
Il râle de plaisir, il agite sa plume,
Il érige son cou musculeux et pelé,
Il s’enlève en fouettant l’âpre neige des Andes,
Dans un cri rauque il monte où n’atteint pas le vent,
Et, loin du globe noir, loin de l’astre vivant,
Il dort dans l’air glacé, les ailes toutes grandes.

Последние стихотворения