Виктор Гюго (Victor Hugo) (1802-1885)
французский писатель, одна из главных фигур французского романтизма, политический и общественный деятель

• Список стихотворений поэта

Перевод стихотворения
«Passé»
на чешский язык.

Minulo!

Byl zámek velký z dob Ludvíka třináctého.
Ten zpustlý palác rděl se v nočních červáncích;
na výheň změněno tu každé okno jeho
svou formu ztratilo, jsouc žárem; v zapadlého
zář slunce zmizela i střecha v paprscích.

Před námi ležel tu, to stará sláva byla!
Park tmavý, na cestách kde trávy víc a víc,
kde v koutě, břečtanem jsouc kryta, zima snila
na šedém podstavci, ta socha zasmušilá
na ohni z kamene své ruce zhřívajíc.

Ó smutek veliký! Spal bassin osamělý,
ve vodě plesnivěl juž Neptun, jenž tu zbyl,
tu rákos vlny kryl a proud hlodal břeh ztmělý
a starých platanů se přísné větve tměly,
z nichž se na Boileau dešť rýmů často lil.

Tu spatřils mýtinou jak bloudí mnohou chvíli
tlum krásných jelenů ždajících lovců snad,
jak bílé mramory se k stromů peňům chýlí,
zde samy pod buky, jenž v houšt změněny byly
dvě sestry Venuši a Gabrielu lkát.

Plášť maje zvednutý kordískem na pokraji
zde nikdo v mlčení se neprochází již,
zdá se, že tritoni mdlá víčka zavírají;
svým jícnem kamenným, hle zívá v lesů taji
a sama ve stínech se nudí šedá skrýš.

Tu tobě pravil jsem: Ten zámek mezi lesy
kdys lásky hostil dost svěží jak v srdci tvém,
ta sláva, a ten smích, ty nekonečné plesy,
ta radost minulá, jej halí v šer a děsy,
jak pohár zrezaví, když mok byl dlouho v něm.

V tu sluj, jíž dlažice mech kryje, uzardělá
se zrakem sklopeným bez dechu spěchala
kdys Caussade spanilá anebo Candale smělá,
jež králi vzdala se, vstupujíc „Sire“ děla
a vycházejíc ven „Ludvíku“ vzdychala.

A tenkrát jako dnes pro obě milostnice
mrak v modro blankytu svůj mísil zlatý prach,
po střechách ztemělých se míhal svit, se rdíce
po celé façadé vzplanula okna více
a slunce smálo se, příroda dlela v snách.

A tenkrát jako dnes dvě srdce v jednom plála
bloudíce zelení, jež znala lásky ples,
a ona andělem všech žen se být mu zdála,
on v oku paprsky a ona zář, se smála,
tak láskou zpili se, vše tenkrát jak my dnes.

Tu z dálky doubravou sem smích zazníval ztmělý —
to jiní milenci ve sladkém zápase;
pak tichem na chvíli v své závrati se chvěli —
„O rci, proč vzdycháš jen?“ on něžně ptal se smělý,
a „O čem sníte vy?“ zas ona ptala se.

A oba, anděl, král, šli dál v červánků kráse
tak šťastní, veselí a jejich rozhovor,
jich pohled, myšlenka, jich dech, vše proplítá se…
Ó lesku uhaslý! Ó dávno zašlý čase!
Ó slunce zapadlá juž dlouho za obzor!

Passé

C’était un grand château du temps de Louis treize.
Le couchant rougissait ce palais oublié.
Chaque fenêtre au loin, transformée en fournaise,
Avait perdu sa forme et n’était plus que braise.
Le toit disparaissait dans les rayons noyé.

Sous nos yeux s’étendait, gloire antique abattue,
Un de ces parcs dont l’herbe inonde le chemin,
Où dans un coin, de lierre à demi revêtue,
Sur un piédestal gris, l’hiver, morne statue,
Se chauffe avec un feu de marbre sous sa main.

O deuil ! le grand bassin dormait, lac solitaire.
Un Neptune verdâtre y moisissait dans l’eau.
Les roseaux cachaient l’onde et l’eau rongeait la terre.
Et les arbres mêlaient leur vieux branchage austère,
D’où tombaient autrefois des rimes pour Boileau.

On voyait par moments errer dans la futaie
De beaux cerfs qui semblaient regretter les chasseurs ;
Et, pauvres marbres blancs qu’un vieux tronc d’arbre étaie,
Seules, sous la charmille, hélas ! changée en haie,
Soupirer Gabrielle et Vénus, ces deux sœurs !

Les manteaux, relevés par la longue rapière,
Hélas ! ne passaient plus dans ce jardin sans voix.
Les tritons avaient l’air de fermer la paupière.
Et, dans l’ombre, entr’ouvrant ses mâchoires de pierre,
Un vieux antre ennuyé bâillait au fond du bois.

Et je vous dis alors : — Ce château dans son ombre
A contenu l’amour, frais comme en votre cœur,
Et la gloire, et le rire, et les fêtes sans nombre,
Et toute cette joie aujourd’hui le rend sombre,
Comme un vase noircit rouillé par sa liqueur.

Dans cet antre, où la mousse a recouvert la dalle,
Venait, les yeux baissés et le sein palpitant,
Ou la belle Caussade ou la jeune Candale,
Qui, d’un royal amant conquête féodale,
En entrant disait Sire, et Louis en sortant.

Alors comme aujourd’hui, pour Candale ou Caussade,
La nuée au ciel bleu mêlait son blond duvet,
Un doux rayon dorait le toit grave et maussade,
Les vitres flamboyaient sur toute la façade,
Le soleil souriait, la nature rêvait !

Alors comme aujourd’hui, deux cœurs unis, deux âmes,
Erraient sous ce feuillage où tant d’amour a lui.
Il nommait sa duchesse un ange entre les femmes,
Et l’œil plein de rayons et l’œil rempli de flammes
S’éblouissaient l’un l’autre, alors comme aujourd’hui !

Au loin dans le bois vague on entendait des rires.
C’étaient d’autres amants, dans leur bonheur plongés.
Par moments un silence arrêtait leurs délires.
Tendre, il lui demandait : D’où vient que tu soupires ?
Douce, elle répondait : D’où vient que vous songez ?

Tous deux, l’ange et le roi, les mains entrelacées,
Ils marchaient, fiers, joyeux, foulant le vert gazon,
Ils mêlaient leurs regards, leur souffle, leurs pensées…
O temps évanouis ! ô splendeurs éclipsées !
O soleils descendus derrière l’horizon !

Последние стихотворения