Шарль Бодлер (Charles Baudelaire) (1821-1867)
французский поэт, критик, эссеист и переводчик

• Список стихотворений поэта

Перевод стихотворения Le Crépuscule du matin на чешский язык.

Svítání

Po dvorech kasáren zpěv čepobití zpíval,
a ranní vítr vál a přes lucerny splýval.

To byla hodina, kdy roj snův ošklivých
skráň hnědých mladíků jde mučit v lůžku jich;
kdy lampa na bílém dni skvrnu rudou snuje,
jak oko krvavé se zmítá, pohybuje;
kdy duše, pod těžkým všech údů břemenem
chce napodobiti též boje lampy s dnem.
Jak slzy na větru když usychají v lících,
vzduch plný záchvěvů je věcí prchajících,
muž psaním znaven jest a žena laskáním.

Sem tam se na domech již valit začal dým.
Tu holky veřejné, kraj víček namodralý,
a s rozevřeným rtem, svůj tupý spánek spaly;
tu v chladu žebračky, prs suchý vlekoucí,
si v uhlí dýchaly a v prsty mrznoucí.
To byla hodina, kdy v chladu, při škudlení,
stav šestinedělek se pohorší a mění;
jak vzlyk, jejž přerušil pěnící krve ruch,
kdes v dálce kohoutí zpěv roztrh’ kalný vzduch;
kol všechny budovy se koupaly v mlh moři,
a v nemocnicích ti, jež smrtný zápas moří,
vzlyk dali poslední v nestejném chroptění.
Šli domů zhýralci, svým dílem zlomeni.

V svém šatě zeleném a růžovém se třesouc
šla zvolna zora vpřed, se k pusté Seině nesouc,
a Paříž ve chmurách, svůj promnuvší si hled,
v dlaň brala nástroje, jak pracovitý kmet.

Le Crépuscule du matin

La diane chantait dans les cours des casernes,
Et le vent du matin soufflait sur les lanternes.

C’était l’heure où l’essaim des rêves malfaisants
Tord sur leurs oreillers les bruns adolescents ;
Où, comme un œil sanglant qui palpite et qui bouge,
La lampe sur le jour fait une tache rouge ;
Où l’âme, sous le poids du corps revêche et lourd,
Imite les combats de la lampe et du jour.
Comme un visage en pleurs que les brises essuient,
L’air est plein du frisson des choses qui s’enfuient,
Et l’homme est las d’écrire et la femme d’aimer.

Les maisons çà et là commençaient à fumer.
Les femmes de plaisir, la paupière livide,
Bouche ouverte, dormaient de leur sommeil stupide ;
Les pauvresses, traînant leurs seins maigres et froids,
Soufflaient sur leurs tisons et soufflaient sur leurs doigts.
C’était l’heure où parmi le froid et la lésine
S’aggravent les douleurs des femmes en gésine ;
Comme un sanglot coupé par un sang écumeux
Le chant du coq au loin déchirait l’air brumeux ;
Une mer de brouillards baignait les édifices,
Et les agonisants dans le fond des hospices
Poussaient leur dernier râle en hoquets inégaux.
Les débauchés rentraient, brisés par leurs travaux.

L’aurore grelottante en robe rose et verte
S’avançait lentement sur la Seine déserte,
Et le sombre Paris, en se frottant les yeux,
Empoignait ses outils, vieillard laborieux.

Последние стихотворения