Шарль Бодлер (Charles Baudelaire) (1821-1867)
французский поэт, критик, эссеист и переводчик

• Список стихотворений поэта

Перевод стихотворения
«Femmes damnées (Comme un bétail pensif sur le sable couchées)»
на чешский язык.

Prokleté ženy

Jak stádo dumavé, jež položeno v písku,
až k mořským obzorům zrak mají upřený,
jich nohy hledají se, ruce jsou si v blízku,
jsou sladce unylé a hořce prochvěny.

A jedny — důvěrné jen vzpomínky si snují,
kde v křovin hlubinách jim vlnky žvatlají,
a lásku bázlivých dob dětských slabikují,
a stále hledají cos v mlází po háji.

Jak sestry — druhé zas jdou zvolna, vážné hlavy,
kde mezi skalami se zračí mnohý zjev,
kde svatý Antonín se zvedat jak proud lávy
zřel v pokušení svém prs růžný nahých děv.

A jiné ve svitu, jenž ze smolnic jde žhoucích,
kde slují pohanských je dutý, němý dol,
tě ku pomoci zvou v svých horečkách tak řvoucích,
ó, Bakchu, výčitek jenž dávných uspíš bol!

A jiným, škapulíř jež rády na svém těle,
jimž dutky pod šatem se dlouhým skrývají,
zas v lesích pochmurných a v noci osamělé
v pot velkých radostí muk slzy splývají.

Ó, panny, démoni, ó, stvůry, mučednice,
vy velcí duchové, jimž v povržení svět,
vy zbožné, satyři, vždy věčnost hledajíce,
hned plny výkřikův a plny pláče hned,

vás, jež mé myšlenky až v peklo sledovaly,
má, sestry, duch můj rád, a pro vás naříká,
to pro váš chmurný bol a plamen žízně stálý,
a urny lásky, jíž vám srdce přetýká.

Femmes damnées (Comme un bétail pensif sur le sable couchées)

Comme un bétail pensif sur le sable couchées,
Elles tournent leurs yeux vers l’horizon des mers,
Et leurs pieds se cherchant et leurs mains rapprochées
Ont de douces langueurs et des frissons amers.

Les unes, cœurs épris des longues confidences,
Dans le fond des bosquets où jasent les ruisseaux,
Vont épelant l’amour des craintives enfances
Et creusent le bois vert des jeunes arbrisseaux ;

D’autres, comme des sœurs, marchent lentes et graves
À travers les rochers pleins d’apparitions,
Où saint Antoine a vu surgir comme des laves
Les seins nus et pourprés de ses tentations ;

Il en est, aux lueurs des résines croulantes,
Qui dans le creux muet des vieux antres païens
T’appellent au secours de leurs fièvres hurlantes,
Ô Bacchus, endormeur des remords anciens !

Et d’autres, dont la gorge aime les scapulaires,
Qui, recélant un fouet sous leurs longs vêtements,
Mêlent, dans le bois sombre et les nuits solitaires,
L’écume du plaisir aux larmes des tourments.

Ô vierges, ô démons, ô monstres, ô martyres,
De la réalité grands esprits contempteurs,
Chercheuses d’infini, dévotes et satyres,
Tantôt pleines de cris, tantôt pleines de pleurs,

Vous que dans votre enfer mon âme a poursuivies,
Pauvres sœurs, je vous aime autant que je vous plains,
Pour vos mornes douleurs, vos soifs inassouvies,
Et les urnes d’amour dont vos grands cœurs sont pleins !

Последние стихотворения