Шарль Леконт де Лиль (Charles Leconte de Lisle) (1818-1894)
французский поэт, глава Парнасской школы

• Список стихотворений поэта

Перевод стихотворения La Tristesse du Diable на чешский язык.

Smutek ďáblův

Tich, pěsti u zubů, skroucený maje hřbet,
v plášť černý zahalen svých dračích křídel dvou,
ten starý Proklatec v dál hledě noční tmou
na tesu zježeném věčnými sněhy sed’.

Zem pod ním nesmírná a chmurná táhla se,
lem pevnin šlehaný příbojem mořských vln,
on pouze v propast zřel, v děl černých stínů pln,
ač nad ním vesmír plál hvězd sterých ve jase.

Zde seděl. Krvavé své oči upíral
v tůň, v které hromadí své bouře žití běh,
kde tvorstva hemžení a lidí shon a spěch
pod letem věků vře, jenž nad ním spěje v dál.

On slyšel otrocké Hosanna výš se nést
a křiky davičů a králů Te Deum,
skřek vbitých národů na kříž a ohlas dum,
jež spravedlivý lkal na zříceninách měst.

Ten koncert pochmurný všech běd se k výši nes’,
byl starý jako svět a jako lidský rod,
byl prudší, silnější nad jeho záští hrot
kol Boha chmurného se vznášel do nebes.

On v bezdno zašlých dob se vrátil v jeden skok
kdy jitro nebeské zažíhal slávou svou,
před bídným losem svým se zachvěl nejednou,
až běžel děsný mráz mu přes kosmatý bok.

Svá zkroutiv ramena, své plece svíraje
on, první snílek z všech, nejstarší oběť, on
v nádhernou nezměrnost zoufalý vyslal ston,
kde žhoucí pěnou hvězd vrou nebes okraje.

Dní jednotvárných sled jak děsný lijavec
mnou nenaplniv ji se dlouží věčností,
má síla zoufalství, má pýcha marností,
mne tíží, vztek a boj mi nudou kruší plec.

Jak láska skoro již mne oklamala zášť,
já slzí neplodných pil celé moře již;
sem blesky, zdrťte mne, hor trosky, na mne níž!
Ať pro vždy zhltí mne snu posvátného plášť!

A podlí blaženci prostorem bezmezným
i rody prokleté uslyší děsnou zvěst,
hlas hromem zabouří: „Již Satan mrtvý jest!“
Ó, dílo šesti dnů, to bude koncem Tvým! 

La Tristesse du Diable

Silencieux, les poings aux dents, le dos ployé,
Enveloppé du noir manteau de ses deux ailes,
Sur un pic hérissé de neiges éternelles,
Une nuit, s’arrêta l’antique Foudroyé.

La terre prolongeait en bas, immense et sombre.
Les continents battus par la houle des mers ;
Au-dessus flamboyait le ciel plein d’univers ;
Mais Lui ne regardait que l’abîme de l’ombre.

Il était là, dardant ses yeux ensanglantés
Dans ce gouffre où la vie amasse ses tempêtes,
Où le fourmillement des hommes et des bêtes
Pullule sous le vol des siècles irrités.

Il entendait monter les hosannas serviles,
Le cri des égorgeurs, les Te Deum des rois,
L’appel désespéré des nations en croix
Et des justes râlant sur le fumier des villes.

Ce lugubre concert du mal universel,
Aussi vieux que le monde et que la race humaine,
Plus fort, plus acharné, plus ardent que sa haine,
Tourbillonnait autour du sinistre Immortel.

Il remonta d’un bond vers les temps insondables
Où sa gloire allumait le céleste matin,
Et, devant la stupide horreur de son destin,
Un grand frisson courut dans ses reins formidables.

Et se tordant les bras, et crispant ses orteils,
Lui, le premier rêveur, la plus vieille victime,
Il cria par delà l’immensité sublime
Où déferle en brûlant l’écume des soleils :

— Les monotones jours, comme une horrible pluie,
S’amassent, sans l’emplir, dans mon éternité ;
Force, orgueil, désespoir, tout n’est que vanité ;
Et la fureur me pèse, et le combat m’ennuie.

Presque autant que l’amour la haine m’a menti :
J’ai bu toute la mer des larmes infécondes.
Tombez, écrasez-moi, foudres, monceaux des mondes !
Dans le sommeil sacré que je sois englouti !

Et les lâches heureux, et les races damnées,
Par l’espace éclatant qui n’a ni fond ni bord,
Entendront une Voix disant : Satan est mort !
Et ce sera ta fin, Œuvre des six Journées !

Последние стихотворения