Шарль Бодлер (Charles Baudelaire) (1821-1867)
французский поэт, критик, эссеист и переводчик

• Список стихотворений поэта

Перевод стихотворения
«Les Sept Vieillards»
на чешский язык.

Sedm starců

Ty město hemživé, ty město, plné snění,
kde přízrak na chodce v den bílý dotírá!
Kol všude tajemství se jako šťáva pění,
jež obru mocnému se v žilách prodírá.

Kdys ráno, mezitím, co třída, plná žalu,
v níž domy zvyšoval mhou naplněný vzduch,
se řeky nábřežím být zdála po přívalu,
co — stejná kulisa, jak sama herce duch —

mha žlutá, špinavá, kol prostor zalévala,
já, chtěje otužit své nervy jako rek,
jsem, s duší hovoře, jež znavenou se zdála,
šel předměstím, kde řad se těžkých vozů vlek’.

Tu náhle jakýs kmet, jehožto hadry měly
tak žlutou barvu, jak těch nebes deštný mrak,
a jenžto almužny by vzbudil příval celý
bez oné zloby, jíž se svítil jeho zrak, —

se zjevil. Byl bys řek’, že zornic jeho duhy
jsou v žluči smáčeny, mráz ostřil jeho hled,
a s dlouhým chlupem vous, jenž byl jak meče tuhý,
jak brada Jidáše se tyčil jemu vpřed.

On ohnut nebyl však, leč zlomen, úhel pravý
tak záda docela mu tvořila i bok,
že hůl, jíž doplněn byl celý vzhled té hlavy,
mu dala vzezření a těžkopádný krok,

jak o třech nohách žid, neb zvíře kulhající.
Byl blátem obalen a sněhem a tak šel,
jak kdyby mrtvoly chtěl drtit pod střevíci,
víc, nežli lhostejný, spíš — světa nepřítel.

Jej stejný sledoval: zrak, vous, hůl, hadry, záda,
ni rys jej nelišil, a z pekel stejných byl,
to dvojče stoleté; těch zvláštních příšer řada
šla stejným kročejem a v neznámý kýs cíl.

Ach, jaké spiknutí mne obklopilo klaté,
či který osud zlý mne chtěl tak urážet!
neb, chvíli za chvílí, jsem čítal sedmkráte,
jak tento neblahý se množil stále kmet!

Ať ten, kdo posmívá se mému nepokoji,
a není záchvěvy snad zchvácen stejnými,
si pouze pomyslí, že přes vši sešlost svoji
ty strašné obludy se zdály věčnými!

Zda byl bych, ještě živ, se na osmého díval,
jenž strašný dvojenec a posměšný by byl,
i Fénix nechutný, v němž syn a otec splýval?
— Já k pekla průvodu se zády obrátil.

Jak v hněvu opilec, jenž vidí všechno dvojí,
zpět šel jsem, poděšen, a dveře zavřel jsem,
jsa ztuhlý, nemocen, a v horkém nepokoji,
tím raněn tajemstvím a jeho nesmyslem!

Můj rozum kormidla tyč bez výsledku zchvátil,
bouř zuříc mařila mu všecko úsilí,
má duše tančila — člun, jenžto stěžeň ztratil,
v tom moři obludném, kde břehy nebyly! 

Les Sept Vieillards

                      À VICTOR HUGO

Fourmillante cité, cité pleine de rêves,
Où le spectre en plein jour raccroche le passant !
Les mystères partout coulent comme des sèves
Dans les canaux étroits du colosse puissant.

Un matin, cependant que dans la triste rue
Les maisons, dont la brume allongeait la hauteur,
Simulaient les deux quais d’une rivière accrue,
Et que, décor semblable à l’âme de l’acteur,

Un brouillard sale et jaune inondait tout l’espace,
Je suivais, roidissant mes nerfs comme un héros
Et discutant avec mon âme déjà lasse,
Le faubourg secoué par les lourds tombereaux.

Tout à coup, un vieillard dont les guenilles jaunes
Imitaient la couleur de ce ciel pluvieux,
Et dont l’aspect aurait fait pleuvoir les aumônes,
Sans la méchanceté qui luisait dans ses yeux,

M’apparut. On eût dit sa prunelle trempée
Dans le fiel ; son regard aiguisait les frimas,
Et sa barbe à longs poils, roide comme une épée,
Se projetait, pareille à celle de Judas.

Il n’était pas voûté, mais cassé, son échine
Faisant avec sa jambe un parfait angle droit,
Si bien que son bâton, parachevant sa mine,
Lui donnait la tournure et le pas maladroit

D’un quadrupède infirme ou d’un juif à trois pattes.
Dans la neige et la boue il allait s’empêtrant,
Comme s’il écrasait des morts sous ses savates,
Hostile à l’univers plutôt qu’indifférent.

Son pareil le suivait : barbe, œil, dos, bâton, loques,
Nul trait ne distinguait, du même enfer venu,
Ce jumeau centenaire, et ces spectres baroques
Marchaient du même pas vers un but inconnu.

À quel complot infâme étais-je donc en butte,
Ou quel méchant hasard ainsi m’humiliait ?
Car je comptai sept fois, de minute en minute,
Ce sinistre vieillard qui se multipliait !

Que celui-là qui rit de mon inquiétude,
Et qui n’est pas saisi d’un frisson fraternel,
Songe bien que malgré tant de décrépitude
Ces sept monstres hideux avaient l’air éternel !

Aurais-je, sans mourir, contemplé le huitième,
Sosie inexorable, ironique et fatal,
Dégoûtant Phénix, fils et père de lui-même ?
— Mais je tournai le dos au cortège infernal.

Exaspéré comme un ivrogne qui voit double,
Je rentrai, je fermai ma porte, épouvanté,
Malade et morfondu, l’esprit fiévreux et trouble,
Blessé par le mystère et par l’absurdité !

Vainement ma raison voulait prendre la barre ;
La tempête en jouant déroutait ses efforts,
Et mon âme dansait, dansait, vieille gabarre
Sans mâts, sur une mer monstrueuse et sans bords !

Последние стихотворения