Шарль Бодлер (Charles Baudelaire) (1821-1867)
французский поэт, критик, эссеист и переводчик

• Список стихотворений поэта

Перевод стихотворения
«Rêve parisien»
на чешский язык.

Pařížský sen

1.

Zjev strašlivého toho kraje,
jejž nikdy v žití nezříme,
mdlý, neurčitý, kouzlem hraje
dnes ráno ještě v duši mé.

Vždy v spánku zázraků je mnoho!
Já, zvláštní choutkou stíhaný,
jsem vzdálil od divadla toho
vzrůst bylin, nespořádaný,

a vlohy svojí malíř hrdý,
jsem v obraze svém kouzlo ssál,
jež mívá jednotvárný, tvrdý
kov, mramor, nebo vodní val.

To Bábel obloukův a schodů,
dům, v němž by konce nepostih’.
pln nádržek a kaskád, vodu
v mdlé, hnědé, zlato chrlících.

A vodopádů těžké vlny
kol na stěny zdí z oceli,
co křišťálový, záře plný,
se závoj k zemi věšely.

Ne v stromech, v středu kolonády
spal plesa mnohý vodojem,
jak pro ženy on pro najády
byl obrovité zrcadlem.

Vod pláň se rozlévala čirá,
kde růžný, zelený břeh byl,
až ke hranicím všehomíra,
a celé miliony mil;

to drahokamy neslýchané
a v proudu byly báječném;
sklo nesmírné, jež v záři plane
tím, co se zrcadlilo v něm!

A Ganges mnohý mlčenlivý,
prost péče, v nebes oblasti
váz vyléval svých skvostů divy
v klín démantových propastí.

Já, stavitel všech bájí svojich
jsem podle chuti pod tunel,
jenž planul v drahokamů rojích,
proud moře krotký zaváděl.

Svět celý kol, i barva tmavá,
se duhou, leskem, jasem zdál;
kde tekutin se kryla sláva,
lem křišťálovým svitem hrál.

Však ani hvězd, ni slunce sledu,
byť na oblohy pokraji,
by zářily v těch divů středu,
jež ohněm vlastním sálají.

A ve všech zázraků těch ruchu
se neslo (nové zděšení!
vše zraku jen a pranic sluchu!)
jen nekonečné mlčení.

2.

Zrak otevřev, v němž žár se chvěje,
jsem hrůzu svojí kobky zřel,
a v duši svou se navraceje,
hrot krutých péčí zakoušel;

V tom orloj pohřebními zvuky
se poledne jal odbíjet,
a nebe lilo temnot shluky
v ten truchlivý a ztuhlý svět.

Rêve parisien

              À CONSTANTIN GUYS

 I

De ce terrible paysage,
Tel que jamais mortel n’en vit,
Ce matin encore l’image,
Vague et lointaine, me ravit.

Le sommeil est plein de miracles !
Par un caprice singulier,
J’avais banni de ces spectacles
Le végétal irrégulier,

Et, peintre fier de mon génie,
Je savourais dans mon tableau
L’enivrante monotonie
Du métal, du marbre et de l’eau.

Babel d’escaliers et d’arcades,
C’était un palais infini,
Plein de bassins et de cascades
Tombant dans l’or mat ou bruni ;

Et des cataractes pesantes,
Comme des rideaux de cristal,
Se suspendaient, éblouissantes,
À des murailles de métal.

Non d’arbres, mais de colonnades
Les étangs dormants s’entouraient,
Où de gigantesques naïades,
Comme des femmes, se miraient.

Des nappes d’eau s’épanchaient, bleues,
Entre des quais roses et verts,
Pendant des millions de lieues,
Vers les confins de l’univers ;

C’étaient des pierres inouïes
Et des flots magiques ; c’étaient
D’immenses glaces éblouies
Par tout ce qu’elles reflétaient !

Insouciants et taciturnes,
Des Ganges, dans le firmament,
Versaient le trésor de leurs urnes
Dans des gouffres de diamant.

Architecte de mes féeries,
Je faisais, à ma volonté,
Sous un tunnel de pierreries
Passer un océan dompté ;

Et tout, même la couleur noire,
Semblait fourbi, clair, irisé ;
Le liquide enchâssait sa gloire
Dans le rayon cristallisé.

Nul astre d’ailleurs, nuls vestiges
De soleil, même au bas du ciel,
Pour illuminer ces prodiges,
Qui brillaient d’un feu personnel !

Et sur ces mouvantes merveilles
Planait (terrible nouveauté !
Tout pour l’œil, rien pour les oreilles !)
Un silence d’éternité.

 II

En rouvrant mes yeux pleins de flamme
J’ai vu l’horreur de mon taudis,
Et senti, rentrant dans mon âme,
La pointe des soucis maudits ;

La pendule aux accents funèbres
Sonnait brutalement midi,
Et le ciel versait des ténèbres
Sur le triste monde engourdi.

Последние стихотворения