Шарль Бодлер (Charles Baudelaire) (1821-1867)
французский поэт, критик, эссеист и переводчик

• Список стихотворений поэта

Перевод стихотворения
«Les Petites Vieilles»
на чешский язык.

Malé stařeny

1.

Kde starých hlavních měst jsou záhyby a koutky,
jež v kouzlo mění vše, i hrůzy děsivé,
rád číhám, poslušen jsa osudné své choutky,
na zvláštní bytosti, ač sešlé — vábivé.

Vždyť byly ženami přec bytosti ty křivé,
Lais, Eponina snad! — Ať s hrbem, zkrouceny,
či skleslé, milujme je! duše to, jak dříve.
Šat mají děravý a chladné haleny,

a lezou, neslušný když vítr do nich bije;
když hrčí omnibus, ten hluk je rozčilí,
a tisknou malý vak, jak svaté relikvie,
jejž sobě rebusy a květem vyšily;

jak bývá u loutek, tak třesou se jich nohy;
a vlekou, raněné jak zvíře otálí,
neb tančí, nechtíce; jsou zvonek přeubohý,
kam krutý zavěsil se Ďas! Ač zchátraly,

přec jako nebozez hled mají pronikavý,
jak díry, ve kterých spí voda, zasvítí;
a mají děvčátek zrak božsky usměvavý,
jenž všemu diví se, co jen se zatřpytí.

— Zda všimli jste si již, jak rakev stejně malá
tak často stařeny i děcko ukrývá?
V těch schránkách podobných snad ukládá Smrt znalá
jen symbol podivný, v němž chut je vábivá,

a zřím-li v Paříži, jak příšera se chabá
tou směsí hemživou dál zvolna prodírá,
mně zdá se pokaždé, že tato bytost slabá
jen k nové kolébce se tiše ubírá —

leč že bych, na tvary těch mysle, na měření,
chtěl pátrat, na různé ty údy shlížeje,
jak často potřeba, že řemeslník mění
tvar schrány, v nížto všech se tělo ukreje.

— Ty zraky studny jsou, v nichž slzí myriady,
jsou kelímky, kde kov zchlad’ v lístky podle stěn…
ty zraky tajemné — to nezmožené vnady
jsou tomu, Neštěstím kdo vážným odkojen!

2.

Ty v dávném Frascati, Vestálko milující,
ty, kněžko Thalie, již, jménem zesnulý
jen napověda zná; ty, slavná, v parách dlící,
již kdysi stínilo v svém květu Tivoli,

jsem všemi opojen! však v tomto něžném voji
tak mnohé dělají si z bolesti své med,
a Oddanosti dí, jež dá jim peruť svoji:
„Kéž, Hippogryfe, bys až do nebe nás ved’!“

A jedna, v neštěstí svou vlastí vycvičena,
a druhá, na niž choť byl uvrh’ bolu tíž,
a jiná, Madona, svým děckem probodena,
ty všechny stvořily by z pláče řeku již!

3.

Jak tyto stařenky mnou byly sledovány!
Z nich jedna v čas, kdy běh již slunce naklání,
a nebem rozlévá krev z každé rudé rány,
si sedla v myšlenkách na lávku v ústraní,

by koncert poslechla, z těch, bohatých tak plechem,
jímž často vojíni nám zaplavují sad,
a v zlatých večerech, jichž ožijeme dechem,
má v srdce měšťáků se statnost nalévat.

Jsouc ještě vzpřímena, a hrdá, vzoru dbajíc,
ten živý, válečný zpěv chtivě lokala;
jak starý orel zrak svůj časem otvírajíc;
jak mramorová skráň by vavřín čekala!

4.

Tak s klidem stoickým vy, aniž naříkáte,
dál tedy kráčíte tím zmatkem živých měst,
se srdcem krvavým vy matky, holky, svaté,
jichž jména na všech rtech se kdysi směla nést.

Vás, jež jste půvabem dřív bývaly, neb slávou,
vás nikdo nepozná! jen zpilý nemrava,
jda mimo, napadá vás láskou posměvavou,
neb dítě ničemné vám v patách klusává.

Vy, scvrklí stínové, jimž pouze žití k studu,
a v bázni shrbené, kol zdí se tlačící,
vás nikdo nezdraví, vy, klaté od osudu!
vy, trosky lidskosti, pro věčnost zrající!

Však já, já nad vámi bdím z dálky s něžnou pílí
a na váš nejistý krok zraky upírám,
jak byste, zázraku! vy dcerami mně byly,
a, ač to nevíte, vždy tajnou rozkoš mám.

Zřím, kterak vášeň vám se nová v duši lije;
dny vaše zašlé zřím, v tmu, v zář ať zapadly,
mé srdce zmnožené v neřestech vašich žije!
v mé duši vaše ctnost se všecka zrcadlí!

Ó, trosky! rodino má! stejných mozků zjevy!
můj duch vždy na večer se s vámi loučívá!
kde zítra budete, ó, dlouhověké Evy,
nad nimiž strašlivý spár boží spočívá?

Les Petites Vieilles

                      À VICTOR HUGO

I

Dans les plis sinueux des vieilles capitales,
Où tout, même l’horreur, tourne aux enchantements,
Je guette, obéissant à mes humeurs fatales,
Des êtres singuliers, décrépits et charmants.

Ces monstres disloqués furent jadis des femmes,
Éponine ou Laïs ! Monstres brisés, bossus
Ou tordus, aimons-les ! ce sont encor des âmes.
Sous des jupons troués et sous de froids tissus

Ils rampent, flagellés par les bises iniques,
Frémissant au fracas roulant des omnibus,
Et serrant sur leur flanc, ainsi que des reliques,
Un petit sac brodé de fleurs ou de rébus ;

Ils trottent, tout pareils à des marionnettes ;
Se traînent, comme font les animaux blessés,
Ou dansent, sans vouloir danser, pauvres sonnettes
Où se pend un Démon sans pitié ! Tout cassés

Qu’ils sont, ils ont des yeux perçants comme une vrille,
Luisants comme ces trous où l’eau dort dans la nuit ;
Ils ont les yeux divins de la petite fille
Qui s’étonne et qui rit à tout ce qui reluit.

— Avez-vous observé que maints cercueils de vieilles
Sont presque aussi petits que celui d’un enfant ?
La Mort savante met dans ces bières pareilles
Un symbole d’un goût bizarre et captivant,

Et lorsque j’entrevois un fantôme débile
Traversant de Paris le fourmillant tableau,
Il me semble toujours que cet être fragile
S’en va tout doucement vers un nouveau berceau ;

À moins que, méditant sur la géométrie,
Je ne cherche, à l’aspect de ces membres discords,
Combien de fois il faut que l’ouvrier varie
La forme de la boîte où l’on met tous ces corps.


— Ces yeux sont des puits faits d’un million de larmes,
Des creusets qu’un métal refroidi pailleta…
Ces yeux mystérieux ont d’invincibles charmes
Pour celui que l’austère Infortune allaita !

II

De Frascati défunt Vestale enamourée ;
Prêtresse de Thalie, hélas ! dont le souffleur
Enterré sait le nom ; célèbre évaporée
Que Tivoli jadis ombragea dans sa fleur,

Toutes m’enivrent ! mais parmi ces êtres frêles
Il en est qui, faisant de la douleur un miel,
Ont dit au Dévouement qui leur prêtait ses ailes :
Hippogriffe puissant, mène-moi jusqu’au ciel !

L’une, par sa patrie au malheur exercée,
L’autre, que son époux surchargea de douleurs,
L’autre, par son enfant Madone transpercée,
Toutes auraient pu faire un fleuve avec leurs pleurs !

III

Ah ! que j’en ai suivi de ces petites vieilles !
Une, entre autres, à l’heure où le soleil tombant
Ensanglante le ciel de blessures vermeilles,
Pensive, s’asseyait à l’écart sur un banc,

Pour entendre un de ces concerts, riches de cuivre,
Dont les soldats parfois inondent nos jardins,
Et qui, dans ces soirs d’or où l’on se sent revivre,
Versent quelque héroïsme au cœur des citadins.

Celle-là, droite encor, fière et sentant la règle,
Humait avidement ce chant vif et guerrier ;
Son œil parfois s’ouvrait comme l’œil d’un vieil aigle ;
Son front de marbre avait l’air fait pour le laurier !

IV

Telles vous cheminez, stoïques et sans plaintes,
À travers le chaos des vivantes cités,
Mères au cœur saignant, courtisanes ou saintes,
Dont autrefois les noms par tous étaient cités.

Vous qui fûtes la grâce ou qui fûtes la gloire,
Nul ne vous reconnaît ! un ivrogne incivil
Vous insulte en passant d’un amour dérisoire ;
Sur vos talons gambade un enfant lâche et vil.

Honteuses d’exister, ombres ratatinées,
Peureuses, le dos bas, vous côtoyez les murs ;
Et nul ne vous salue, étranges destinées !
Débris d’humanité pour l’éternité mûrs !

Mais moi, moi qui de loin tendrement vous surveille,
L’œil inquiet, fixé sur vos pas incertains,
Tout comme si j’étais votre père, ô merveille !
Je goûte à votre insu des plaisirs clandestins :

Je vois s’épanouir vos passions novices ;
Sombres ou lumineux, je vis vos jours perdus ;
Mon cœur multiplié jouit de tous vos vices !
Mon âme resplendit de toutes vos vertus !

Ruines ! ma famille ! ô cerveaux congénères !
Je vous fais chaque soir un solennel adieu !
Où serez-vous demain, Èves octogénaires,
Sur qui pèse la griffe effroyable de Dieu ?

Последние стихотворения