Шарль Бодлер (Charles Baudelaire) (1821-1867)
французский поэт, критик, эссеист и переводчик

• Список стихотворений поэта

Перевод стихотворения Spleen (J’ai plus de souvenirs que si j’avais mille ans) на чешский язык.

Spleen

Mám více vzpomínek, než tisíc žil bych let.
Neb starý sekretát — ó! že bys nespočet’,
co veršů, psaníček, co aktů, not a písní,
co vlasů v papírkách v těch přihrádkách se tísní!
víc nemá tajemství než smutná hlava má.
Toť pyramida jest, toť krypta ohromná,
a v šachtě obecné víc mrtvol nepráchniví.

Jsem hřbitov zapadlý; jej měsíc nenavštíví;
jak v duši výčitky, se červi sbírají,
V mé mrtvé nejdražší se nejhloub vžírají.
Jsem starý budoir, kde růže pohozeny
a šaty dávných mod kde kolem rozloženy,
kde vůni flaconu, jenž leží otevřen,
ssá pastel unylý a bledý Boucher jen.

Kol nás dnů kulhavých se líně vleče řada,
sníh hustých ve vločkách an těžce k zemi padá,
a Nuda, lhostejnost když nám ji porodí,
tak roste, s věčností že délkou závodí.

Teď, hmoto živoucí, co jsi, než balvan žuly!
K ní Hrůza vine se a Tesknost k ní se tulí —
kdes v lůně Sahary, kde těžkým spánkem spí.
Toť starožitná sfinx; kdo o ní ještě ví?
Svět na ni zapomněl; jen když se slunce kloní,
se budí nevrle a temnou písní zvoní.

Spleen (J’ai plus de souvenirs que si j’avais mille ans)

J’ai plus de souvenirs que si j’avais mille ans.

Un gros meuble à tiroirs encombré de bilans,
De vers, de billets doux, de procès, de romances,
Avec de lourds cheveux roulés dans des quittances,
Cache moins de secrets que mon triste cerveau.
C’est une pyramide, un immense caveau,
Qui contient plus de morts que la fosse commune.
— Je suis un cimetière abhorré de la lune,
Où comme des remords se traînent de longs vers
Qui s’acharnent toujours sur mes morts les plus chers.
Je suis un vieux boudoir plein de roses fanées,
Où gît tout un fouillis de modes surannées,
Où les pastels plaintifs et les pâles Boucher,
Seuls, respirent l’odeur d’un flacon débouché.

Rien n’égale en longueur les boiteuses journées,
Quand sous les lourds flocons des neigeuses années
L’ennui, fruit de la morne incuriosité,
Prend les proportions de l’immortalité.
— Désormais tu n’es plus, ô matière vivante !
Qu’un granit entouré d’une vague épouvante,
Assoupi dans le fond d’un Saharah brumeux ;
Un vieux sphinx ignoré du monde insoucieux,
Oublié sur la carte, et dont l’humeur farouche
Ne chante qu’aux rayons du soleil qui se couche.

Последние стихотворения