Шарль Бодлер (Charles Baudelaire) (1821-1867)
французский поэт, критик, эссеист и переводчик

• Список стихотворений поэта

Перевод стихотворения
«Le Reniement de saint Pierre»
на чешский язык.

Zapření sv. Petra

Co asi dělá Bůh z těch anathémů shluku,
jež k drahým Serafům se vznesou den co den?
Jak tyran, vínem již a masem přesycen,
on usne v rouhání těch strašných sladkém zvuku.

Ty vzdechy mučených a smrtí ztrestaných
jsou bez vší pochyby opojná symfonie,
že přes tu všechnu krev, již k rozkoši své pije,
se nenasytilo až dosud nebe jich!

— Ach, vzpomeň, Ježíši, na Olivetské sady!
Tys, kleče v prostotě své k tomu ruce vzpial,
jenž ve svých nebesích se v zvuku hřebů smál,
jež vrážel bídný kat v tvé živé maso všady.

Kdy zřels, jak plivají v tvář tvojí božskosti
ta těla otylá z všech kuchyň, zpitých stráží,
a cítil, hlouběji že vždy se trní vráží
v tvou lebku, v útulek nesmírné Lidskosti;

když tělo zlomené svou děsnou tíží k zemi
tvé ruce natáhlo, jež zloba rozpiala,
a s čela bledého krev s potem kapala,
a když jsi postavou jak terč byl přede všemi,

zda snil jsi o krásných a zářivých těch dnech,
kdy’s přišel vyplnit ty věčné sliby nebe,
v hřbet tiché oslice kdy posadili tebe,
a střeli haluze a květy v cestách všech?

Když bič svůj vztahoval jsi bídné nad kupčíky
a v srdci naděj ti a smělost kypěla,
když pánem konečně jsi byl. Zda nespěla
v bok tobě výčitka dřív, nežli ostří píky?

— Ó, jistě spokojen a rád bych odešel
já ze světa, kde čin již není bratrem snění;
žít s mečem kdybych moh’ a zhynout v mečů znění!
A Petr, Ježíše když zapřel, dobře měl!

Le Reniement de saint Pierre

Qu’est-ce que Dieu fait donc de ce flot d’anathèmes
Qui monte tous les jours vers ses chers Séraphins ?
Comme un tyran gorgé de viande et de vins,
Il s’endort au doux bruit de nos affreux blasphèmes.

Les sanglots des martyrs et des suppliciés
Sont une symphonie enivrante sans doute,
Puisque, malgré le sang que leur volupté coûte,
Les cieux ne s’en sont point encore rassasiés !

— Ah ! Jésus, souviens-toi du Jardin des Olives !
Dans ta simplicité tu priais à genoux
Celui qui dans son ciel riait au bruit des clous
Que d’ignobles bourreaux plantaient dans tes chairs vives,

Lorsque tu vis cracher sur ta divinité
La crapule du corps de garde et des cuisines,
Et lorsque tu sentis s’enfoncer les épines
Dans ton crâne où vivait l’immense Humanité ;

Quand de ton corps brisé la pesanteur horrible
Allongeait tes deux bras distendus, que ton sang
Et ta sueur coulaient de ton front pâlissant,
Quand tu fus devant tous posé comme une cible,

Rêvais-tu de ces jours si brillants et si beaux
Où tu vins pour remplir l’éternelle promesse,
Où tu foulais, monté sur une douce ânesse,
Des chemins tout jonchés de fleurs et de rameaux,

Où, le cœur tout gonflé d’espoir et de vaillance,
Tu fouettais tous ces vils marchands à tour de bras,
Où tu fus maître enfin ? Le remords n’a-t-il pas
Pénétré dans ton flanc plus avant que la lance ?

— Certes, je sortirai, quant à moi, satisfait
D’un monde où l’action n’est pas la sœur du rêve ;
Puissé-je user du glaive et périr par le glaive !
Saint Pierre a renié Jésus… il a bien fait !

Последние стихотворения