Шарль Бодлер (Charles Baudelaire) (1821-1867)
французский поэт, критик, эссеист и переводчик

• Список стихотворений поэта

Перевод стихотворения
«La Béatrice»
на чешский язык.

Beatrice

Byl kraj to z popelu a vápna, nezelený,
tím šel jsem, přírodě mé žalovaly steny,
a zvolna brousil jsem si dýku myšlenek
sám sobě na srdce, a bez cíle se vlek’;
tu v pravé poledne jsem zřel, jak nad mou skrání
se oblak osudný a plný bouře sklání,
v něm zástup démonů se neřestných nes’ dál,
jenž krutým, zvědavým se skřítkům podobal.
Mne chladně prohlížet se jaly jejich davy,
a jako před blázna se v žase chodci staví,
jsem slyšel šeptání a smíchu šumění,
jich očí mrkání a mnohá znamení:

„— Jen hleďme po chuti sem na karikaturu,
a Hamletův ten stín; jak napodobí chmuru,
hled jeho nejistý, a ve větru má vlas.
Zda k pláči na pohled ten není břichopas,
ten žebrák, šašek ten bez místa, tato láje,
že svoji úlohu tak umělecky hraje,
chce, k jeho kvílení že mají přihlížet
i orli, cvrčkové a potoky i květ,
i nám, kdož staré lsti té příčina jsme pravá,
ty věty veřejné on řve a odříkává.“

Já mohl (pýcha má, jak horské vrcholy,
mrak ďáblův ovládá i křiků svévoli)
hned prostě vznešené své skráně odvrátiti,
jen kdyby nebylo mně v davu vilném zříti
(ó, zločin, pro který se mělo slunce chvět!)
mé mysli královnu, jíž není roven hled,
jež s nimi pochmurné se muce mojí smála
a časem polibek jim hnusný posílala.

La Béatrice

Dans des terrains cendreux, calcinés, sans verdure,
Comme je me plaignais un jour à la nature,
Et que de ma pensée, en vaguant au hasard,
J’aiguisais lentement sur mon cœur le poignard,
Je vis en plein midi descendre sur ma tête
Un nuage funèbre et gros d’une tempête,
Qui portait un troupeau de démons vicieux,
Semblables à des nains cruels et curieux.
À me considérer froidement ils se mirent,
Et, comme des passants sur un fou qu’ils admirent,
Je les entendis rire et chuchoter entre eux,
En échangeant maint signe et maint clignement d’yeux :

— « Contemplons à loisir cette caricature
Et cette ombre d’Hamlet imitant sa posture,
Le regard indécis et les cheveux au vent.
N’est-ce pas grand’pitié de voir ce bon vivant,
Ce gueux, cet histrion en vacances, ce drôle,
Parce qu’il sait jouer artistement son rôle,
Vouloir intéresser au chant de ses douleurs
Les aigles, les grillons, les ruisseaux et les fleurs,
Et même à nous, auteurs de ces vieilles rubriques,
Réciter en hurlant ses tirades publiques ? »

J’aurais pu (mon orgueil aussi haut que les monts
Domine la nuée et le cri des démons)
Détourner simplement ma tête souveraine,
Si je n’eusse pas vu parmi leur troupe obscène,
Crime qui n’a pas fait chanceler le soleil !
La reine de mon cœur au regard nonpareil,
Qui riait avec eux de ma sombre détresse
Et leur versait parfois quelque sale caresse.

Последние стихотворения