Шарль Леконт де Лиль (Charles Leconte de Lisle) (1818-1894)
французский поэт, глава Парнасской школы

• Список стихотворений поэта

Перевод стихотворения Le Cœur de Hialmar на чешский язык.

Srdce hjalmarovo

Noc jasná, mrazný vítr, v krvi tone sníh;
meč v pěsti, v sloupu zraky leží mrtvých řady,
jen zástup havranů se k výši s křikem zdvih’
nad reků tisíci bez hrobů krouží tady.

Své bledé světlo z dáli hází měsíc sem;
tu v středu mrtvých vstává Hjalmar v krvi svojí,
krev boje z jeho ran všech proudí ručejem,
o meče svého jílec vzpírá on dlaň dvoji.

— „Hoj, zda-li trochu dechu má jen jeden z vás?
Co mladých, statečných vás čackých junů bylo!
Že řek’ bys’, to je kosů v hustém keři hlas,
tak ráno smáli se a pěli, až to milo.“

Teď všichni němi, přílba, krunýř tříšt a cár,
vše hřeby pod sekery ranou vypadaly;
či vlků vytí je to, mořských proudů svár,
co, oči v krvi, hukot děsný slyším z dáli?

Sem spěš, můj havrane, rád těla reků jíš,
nuž, otevř’ zobákem v mých ňadrech krve zdroje,
nás zítra jako dnes zde spáti uvidíš,
nuž, k dceři Ylmera nes’ horké srdce moje.

Kde Jarli v Upsale, při pivě smích a ples,
kde jejich zlaté džbány ve přípitcích zvoní,
mou milou vyhledej a srdce mé jí nes,
ty, jehož perutě se vřesovištěm honí!

Ji věže na vrcholu uzříš v skřeku vran
stát zpříma, celou bílou v říze černých vlasů,
má po stříbrném kruhu v uších s obou stran,
nad hvězdy jasných nocí zrak jí plane v jasu.

Jdi, ty můj chmurný posle, rci, že mám ji rád,
že neseš srdce moje, však je pozná s plesem,
dceř bude Ylmera se na tě usmívat,
až dáš jí srdce rudé, nezachvělé děsem.

Já zmírám. Ze dvaceti ran uniká duch,
jsem hotov, pijte, vlci, krev mou rudou, žhavou;
mlád, usmavý, volný rek já sednu v bohů kruh
a v slunci opojím se věčnou jejich slávou!

Le Cœur de Hialmar

Une nuit claire, un vent glacé. La neige est rouge.
Mille braves sont là qui dorment sans tombeaux,
L’épée au poing, les yeux hagards. Pas un ne bouge.
Au-dessus tourne et crie un vol de noirs corbeaux.

La lune froide verse au loin sa pâle flamme.
Hialmar se soulève entre les morts sanglants,
Appuyé des deux mains au tronçon de sa lame.
La pourpre du combat ruisselle de ses flancs.

— Holà ! Quelqu’un a-t-il encore un peu d’haleine,
Parmi tant de joyeux et robustes garçons
Qui, ce matin, riaient et chantaient à voix pleine
Comme des merles dans l’épaisseur des buissons ?

Tous sont muets. Mon casque est rompu, mon armure
Est trouée, et la hache a fait sauter ses clous.
Mes yeux saignent. J’entends un immense murmure
Pareil aux hurlements de la mer ou des loups.

Viens par ici, Corbeau, mon brave mangeur d’hommes !
Ouvre-moi la poitrine avec ton bec de fer.
Tu nous retrouveras demain tels que nous sommes.
Porte mon cœur tout chaud à la fille d’Ylmer.

Dans Upsal, où les Jarls boivent la bonne bière,
Et chantent, en heurtant les cruches d’or, en chœur,
À tire d’aile vole, ô rôdeur de bruyère !
Cherche ma fiancée et porte-lui mon cœur.

Au sommet de la tour que hantent les corneilles
Tu la verras debout, blanche, aux longs cheveux noirs.
Deux anneaux d’argent fin lui pendent aux oreilles,
Et ses yeux sont plus clairs que l’astre des beaux soirs.

Va, sombre messager, dis-lui bien que je l’aime,
Et que voici mon cœur. Elle reconnaîtra
Qu’il est rouge et solide et non tremblant et blême ;
Et la fille d’Ylmer, Corbeau, te sourira !

Moi, je meurs. Mon esprit coule par vingt blessures.
J’ai fait mon temps. Buvez, ô loups, mon sang vermeil.
Jeune, brave, riant, libre et sans flétrissures,
Je vais m’asseoir parmi les Dieux, dans le soleil !

Последние стихотворения