Шарль Бодлер (Charles Baudelaire) (1821-1867)
французский поэт, критик, эссеист и переводчик

• Список стихотворений поэта

Перевод стихотворения À une mendiante rousse на чешский язык.

Ryšavé žebračce

Bílá dívko s ryšavou
kšticí, šat tvůj děrou svou
ukazuje nouze stesk
      i krásy lesk.

Pro mé písně truchlivé
mladé, choré tělo tvé,
plné rudých skvrn a vad,
      má mnoho vnad.

Neseš líp — než líbezná
románová princezna
hedvábných svých trepek vděk,
      tíž dřevěnek.

Místo krátkých hadrů těch
kdyby v dlouhých záhybech,
dvorní šat se šumně vlék’
      ti v podpatek;

místo punčoch děravých
pro zrak zhýralců se mih’
tobě nad nohou a blesk’
      dýk zlotých lesk;

a svaz uzlů zvolněných
odhaloval pro náš hřích
ňader lesk, tak zářící,
      jak zornici;

a se’s dala požádat,
abys odložila šat,
a tvé ruce plašily:
      prst zpozdilý,

lesklých perel výkvěty,
mistra Belleau sonety,
jež ti milci zajatí
      chtí dávati,

rýmařů též družiny,
věnujících prviny,
v schodech po tvých střevících
      se točících —

mnohý páže, sudbou hnán,
mnohý Ronsard, mnohý pán,
číhal by, kde kyne vděk
      tvých besídek!

Víc bys v lůžkách zřela plát,
polibků, než liljí snad,
pod tvou vládu by se dal
      tak mnohý král!

— A přec chodíš do ulic
zbytek jídla žebrajíc,
jak by u Véfoura mih’
      se na rozích;

blikáš zdola do skvostů
za dvacet a devět sous,
nemožno, bych tobě, žel!
      je nabízel.

Jdi jen, ozdob nemajíc,
vůně, perel, skvostů, nic
krom své suché nahoty,
      má kráso ty!

À une mendiante rousse

Blanche fille aux cheveux roux,
Dont la robe par ses trous
Laisse voir la pauvreté
     Et la beauté,

Pour moi, poëte chétif,
Ton jeune corps maladif,
Plein de taches de rousseur,
     A sa douceur.

Tu portes plus galamment
Qu’une reine de roman
Ses cothurnes de velours
     Tes sabots lourds.

Au lieu d’un haillon trop court,
Qu’un superbe habit de cour
Traîne à plis bruyants et longs
     Sur tes talons ;

En place de bas troués,
Que pour les yeux des roués
Sur ta jambe un poignard d’or
     Reluise encor ;

Que des nœuds mal attachés
Dévoilent pour nos péchés
Tes deux beaux seins, radieux
     Comme des yeux ;

Que pour te déshabiller
Tes bras se fassent prier
Et chassent à coups mutins
     Les doigts lutins,

Perles de la plus belle eau,
Sonnets de maître Belleau
Par tes galants mis aux fers
     Sans cesse offerts,

Valetaille de rimeurs
Te dédiant leurs primeurs
Et contemplant ton soulier
     Sous l’escalier,

Maint page épris du hasard,
Maint seigneur et maint Ronsard
Épieraient pour le déduit
     Ton frais réduit !

Tu compterais dans tes lits
Plus de baisers que de lis
Et rangerais sous tes lois
     Plus d’un Valois !

— Cependant tu vas gueusant
Quelque vieux débris gisant
Au seuil de quelque Véfour
     De carrefour ;

Tu vas lorgnant en dessous
Des bijoux de vingt-neuf sous
Dont je ne puis, oh ! pardon !
     Te faire don.

Va donc, sans autre ornement,
Parfum, perles, diamant,
Que ta maigre nudité,
     Ô ma beauté !

Последние стихотворения