Шарль Бодлер (Charles Baudelaire) (1821-1867)
французский поэт, критик, эссеист и переводчик

• Список стихотворений поэта

Перевод стихотворения J’aime le souvenir de ces époques nues на чешский язык.

Tak rád mám vzpomínku na ony nahé časy

Tak rád mám vzpomínku na ony nahé časy,
kdy Fébus zlatíval soch tvary svými jasy.
Muž s ženou užíval tu ve své čilosti
a bez vší přetvářky a bez vší úzkosti,
a nebe milostné, jež laskalo jim tělo,
jen zdraví vznešených těch strojů zkoušet chtělo.
Cybéle šlechetné, jež plodný měla klín,
se příliš břemenem být nezdál žádný syn,
než, bujná vlčice, v níž něžnost pro vše vřela,
svým prsem nahnědlým svět celý napájela.
Muž lepý, mohutný a silný, přikládal
si právo na krásy, jimž vládl jako král;
ty plody bez poskvrn a na nichž kazu není,
jež chrup mu vábily svou hladkou, pevnou dření!

Však Básník nynější, když chtěl by pochopit
tu velkost původní v těch místech, kde lze zřít
buď muže nahotu, neb nahé tělo ženy,
zří, že jest jeho duch v chlad temný zahalený
před černým obrazem, jenž samou hrůzou spiat.
Ó, strašná obludnost, jež oplakává šat!
Ó, směšné pahýly, mask hodná, bídná troska!
Ó, těla zkroucená neb suchá, vzdmutá, ploská,
jež jasný, ukrutný, bůh Prospěchu kdys byl
v jich dětství v kovové své plínky zabalil!
A vy, ó ženy, ach! tak jako svíce bledé,
jež sžírá hýřivost a živí dál a vede,
vy panny, vlekoucí svých rodů neřesti
a celé plodnosti své hnusné neštěstí!

Je pravda, zdobívá nás, lid již pokažený,
krás lesk, jichž neznaly dob starodávných kmeny:
to tváře, které byl rak srdce rozežral,
co unylosti snad by krásou někdo zval;
leč těmto výmyslům Múz pozdních možno není
již někdy zabránit, by choré pokolení
před mládím hluboko svou nesklonilo dlaň,
— před mládím posvátným, jež prostou, jemnou skráň
a jasný, čistý zrak má jako proud, jenž teče,
a šíří nade vším, jsouc prosto každé péče,
jak blankyt nebeský, jak ptáci, nebo květ,
své vůně, sladký žár, a písní svojich vzlet! 

J’aime le souvenir de ces époques nues

J’aime le souvenir de ces époques nues,
Dont Phœbus se plaisait à dorer les statues.
Alors l’homme et la femme en leur agilité
Jouissaient sans mensonge et sans anxiété,
Et, le ciel amoureux leur caressant l’échine,
Exerçaient la santé de leur noble machine.
Cybèle alors, fertile en produits généreux,
Ne trouvait point ses fils un poids trop onéreux,
Mais, louve au cœur gonflé de tendresses communes,
Abreuvait l’univers à ses tétines brunes.
L’homme, élégant, robuste et fort, avait le droit
D’être fier des beautés qui le nommaient leur roi ;
Fruits purs de tout outrage et vierges de gerçures,
Dont la chair lisse et ferme appelait les morsures !

Le Poëte aujourd’hui, quand il veut concevoir
Ces natives grandeurs, aux lieux où se font voir
La nudité de l’homme et celle de la femme,
Sent un froid ténébreux envelopper son âme
Devant ce noir tableau plein d’épouvantement.
Ô monstruosités pleurant leur vêtement !
Ô ridicules troncs ! torses dignes des masques !
Ô pauvres corps tordus, maigres, ventrus ou flasques,
Que le dieu de l’Utile, implacable et serein,
Enfants, emmaillotta dans ses langes d’airain !
Et vous, femmes, hélas ! pâles comme des cierges,
Que ronge et que nourrit la débauche, et vous, vierges,
Du vice maternel traînant l’hérédité
Et toutes les hideurs de la fécondité !

Nous avons, il est vrai, nations corrompues,
Aux peuples anciens des beautés inconnues :
Des visages rongés par les chancres du cœur,
Et comme qui dirait des beautés de langueur ;
Mais ces inventions de nos muses tardives
N’empêcheront jamais les races maladives
De rendre à la jeunesse un hommage profond,
— À la sainte jeunesse, à l’air simple, au doux front,
À l’œil limpide et clair ainsi qu’une eau courante,
Et qui va répandant sur tout, insouciante
Comme l’azur du ciel, les oiseaux et les fleurs,
Ses parfums, ses chansons et ses douces chaleurs !

Последние стихотворения