Шарль Бодлер (Charles Baudelaire) (1821-1867)
французский поэт, критик, эссеист и переводчик

• Список стихотворений поэта

Перевод стихотворения Une martyre на чешский язык.

Mučednice

Uprostřed lahviček a blýskajících látek,
      a nábytku, v němž přepych plá,
a soch a obrazův a navoněných šatek,
      jichž řasa nádherně kol vlá,

ve vlažném pokoji, jak v skleníku, se cítí
      pln nebezpečí, těžký dech,
kde v rakvích skleněných, již umírajíc, kvítí
      vysílá poslední svůj dech;

tu mrtvol bezhlavý krev rudou, která žije,
      tak jako řeka vylívá
v podušku žíznivou, a plátno tak ji pije,
      jak činí louka dychtivá.

Jak bledá vidění, jež narodí se v stínu,
      by zraky naše věznila,
ta hlava, v bohaté své kštice chmurném klínu,
      kde skvostů spousta spanilá,

jak pryskyřníku květ na stolku odpočívá,
      je prázdna všechněch myšlenek,
a z očí zvrácených, jak za soumraku, splývá
      nejistý, bílý paprslek.

Na loži rozkládá trup nahý, bez obavy,
      se vzdávaje, a opuštěn,
svou krásu osudnou a tajemství své slávy,
      jíž od přírody obdařen;

má růžnou punčošku, kol zlatem vyšívanou,
      — jak upomínky zbyla sled —
na lýtku podvazek, jak tajné oči planou,
      vysílá démantový hled.

Ten pohled podivný zde na samotu celou
      a velký portrét unylý,
jenž zrak i postavu má vyzývavě smělou,
      by temnou lásku odkryly,

a radost zločinnou i s plesy podivnými,
      a polibky, v nichž pekla žeh;
roj kletých andělů se potěšoval jimi,
      když kryl se v záclon záhybech;

a přec, když rameno se vidí v štíhlé kráse,
      a tuhý obrys jeho vnad,
bok ostrý poněkud, a útlost v jejím pase,
      jenž jest, jak podrážděný had,

jest ještě mladičká! — Zda duše rozhořčené
      květ, se smysly, jež hryzl žal,
se rozevřely snad té smečce pobouřené,
      s níž bludný chtíč ji napadal?

Zda člověk, mstící se, jejž nemohla’s ty, živá,
      přes tolik lásky sytit dost,
v pleť tvoji podajnou, jež nyní odpočívá,
      své touhy shrnul nesmírnost?

Ó, trupe nečistý, dej zvěst! zda za vlas hrubý
      on rukou horečnou tě zved’,
rci, děsná hlavo, mně, zda na tvé chladné zuby
      své s bohem tiskl naposled?

— Ty, skryta posměchu a nečistému lidu,
      a soudům zvědavým,
ó, zvláštní stvoření, spi v klidu, dřímej v klidu
      kde taj je hrobem tvým;

tvůj manžel světem jde, tvá nesmrtná část všude
      bdí u něho, když jal jej sen;
jak bez pochyby ty, on věren tobě bude,
      a vytrvá až v smrti den. 

Une martyre

DESSIN D’UN MAÎTRE INCONNU

Au milieu des flacons, des étoffes lamées
          Et des meubles voluptueux,
Des marbres, des tableaux, des robes parfumées
          Qui traînent à plis somptueux,

Dans une chambre tiède où, comme en une serre,
          L’air est dangereux et fatal,
Où des bouquets mourants dans leurs cercueils de verre
          Exhalent leur soupir final,

Un cadavre sans tête épanche, comme un fleuve,
          Sur l’oreiller désaltéré
Un sang rouge et vivant, dont la toile s’abreuve
          Avec l’avidité d’un pré.

Semblable aux visions pâles qu’enfante l’ombre
          Et qui nous enchaînent les yeux,
La tête, avec l’amas de sa crinière sombre
          Et de ses bijoux précieux,

Sur la table de nuit, comme une renoncule,
          Repose ; et, vide de pensers,
Un regard vague et blanc comme le crépuscule
          S’échappe des yeux révulsés.

Sur le lit, le tronc nu sans scrupules étale
          Dans le plus complet abandon
La secrète splendeur et la beauté fatale
          Dont la nature lui fit don ;

Un bas rosâtre, orné de coins d’or, à la jambe,
          Comme un souvenir est resté ;
La jarretière, ainsi qu’un œil secret qui flambe,
          Darde un regard diamanté.

Le singulier aspect de cette solitude
          Et d’un grand portrait langoureux,
Aux yeux provocateurs comme son attitude,
          Révèle un amour ténébreux,

Une coupable joie et des fêtes étranges
          Pleines de baisers infernaux,
Dont se réjouissait l’essaim des mauvais anges
          Nageant dans les plis des rideaux ;

Et cependant, à voir la maigreur élégante
          De l’épaule au contour heurté,
La hanche un peu pointue et la taille fringante
          Ainsi qu’un reptile irrité,

Elle est bien jeune encor ! — Son âme exaspérée
          Et ses sens par l’ennui mordus
S’étaient-ils entr’ouverts à la meute altérée
          Des désirs errants et perdus ?

L’homme vindicatif que tu n’as pu, vivante,
          Malgré tant d’amour, assouvir,
Combla-t-il sur ta chair inerte et complaisante
          L’immensité de son désir ?

Réponds, cadavre impur ! et par tes tresses roides
          Te soulevant d’un bras fiévreux,
Dis-moi, tête effrayante, a-t-il sur tes dents froides
          Collé les suprêmes adieux ?

— Loin du monde railleur, loin de la foule impure,
          Loin des magistrats curieux,
Dors en paix, dors en paix, étrange créature,
          Dans ton tombeau mystérieux ;

Ton époux court le monde, et ta forme immortelle
          Veille près de lui quand il dort ;
Autant que toi sans doute il te sera fidèle,
          Et constant jusques à la mort.

Последние стихотворения