Шарль Леконт де Лиль (Charles Leconte de Lisle) (1818-1894)
французский поэт, глава Парнасской школы

• Список стихотворений поэта

Перевод стихотворения Les Éléphants на чешский язык.

Slonové

Kol písek červený jak oceán se vlní,
jenž němý bez hrází plá na dně skonejšený
a tichým vlněním kol obzor naplněný,
kde člověk obývá, se rudou parou plní.

Kde ruch a život jest? lvi unavení tají
se v slujích hlubokých mil tisíc odsud skryti,
ku zřídlům modravým jen žirafa jde píti
tam pod datlemi níž, jež pardalové znají.

Vzduch hustý perutí ni ptáče neprolítne,
jen slunce ohromné se s nebe tiše dívá,
jen boa chvílemi, jenž na slunci se zhřívá,
pne do vlny svůj hřbet a šupinami kmitne.

Kol prostor zničený pod jasným sluncem hoří,
však zatím co vše dlí v samotě truchle spící,
jdou sloni zdlouhaví a vážní cestující
do rodné země zpět. Hle, z pouště jak se noří.

Od konce obzoru jak hnědé davy valí
se zvolna blíž a blíž, prach v sloupech kol se zvedá,
lze vidět jejich sbor, jak přímou cestu hledá,
pod těžkou nohou jich jak zem se bortí z dáli.

V jich čele vůdce jde, má tělo rozbrázděné
jak stromu starý peň, jež drtí čas a hryže,
jak balvan hlavu má a oblouk jeho kříže,
jak trochu se jen hne, mohutně výš se klene.

On neuvolní krok a dráhu nezastaví,
svůj zaprášený sbor on vede jistě k cíli,
ten brázdou písčitou již ryje za ním pílí,
za patriarchou svým jak poutníků jdou davy.

Ve zubech nosce své a uši ve vějíři
jdou s okem zavřeným, jich břich se kouře houpá,
ve vzduchu zničeném pot jejich parou vstoupá
a hmyzu vzteklého kol celý zástup víří.

Však co jest žízeň jim, co kotouče much žravých,
co slunce pálící jich svraštělý hřbet černý,
z nich každý v zpomínkách rodnému kraji věrný,
kde tábořili kdys u lesa fíků tmavých.

Zas řeku uzří tam, jak s velkých hor se řítí
a kde hroch nestvůrný s řvaním se do vln hrouží,
kde bílé měsícem se tvary jejich dlouží,
kde chodívali pít, drtíce velké sítí.

Tak plni odvahy a klidu táhnou v sboru
jak černá linie po písku beze hrází,
v svou děsnou nehybnost poušť nesmírná zas vchází,
ti vážní poutníci když mizí na obzoru. 

Les Éléphants

Le sable rouge est comme une mer sans limite,
Et qui flambe, muette, affaissée en son lit.
Une ondulation immobile remplit
L’horizon aux vapeurs de cuivre où l’homme habite.

Nulle vie et nul bruit. Tous les lions repus
Dorment au fond de l’antre éloigné de cent lieues,
Et la girafe boit dans les fontaines bleues,
Là-bas, sous les dattiers des panthères connus.

Pas un oiseau ne passe en fouettant de son aile
L’air épais, où circule un immense soleil.
Parfois quelque boa, chauffé dans son sommeil,
Fait onduler son dos dont l’écaille étincelle.

Tel l’espace enflammé brûle sous les cieux clairs.
Mais, tandis que tout dort aux mornes solitudes,
Les éléphants rugueux, voyageurs lents et rudes
Vont au pays natal à travers les déserts.

D’un point de l’horizon, comme des masses brunes,
Ils viennent, soulevant la poussière, et l’on voit,
Pour ne point dévier du chemin le plus droit,
Sous leur pied large et sûr crouler au loin les dunes.

Celui qui tient la tête est un vieux chef. Son corps
Est gercé comme un tronc que le temps ronge et mine
Sa tête est comme un roc, et l’arc de son échine
Se voûte puissamment à ses moindres efforts.

Sans ralentir jamais et sans hâter sa marche,
Il guide au but certain ses compagnons poudreux ;
Et, creusant par derrière un sillon sablonneux,
Les pèlerins massifs suivent leur patriarche.

L’oreille en éventail, la trompe entre les dents,
Ils cheminent, l’œil clos. Leur ventre bat et fume,
Et leur sueur dans l’air embrasé monte en brume ;
Et bourdonnent autour mille insectes ardents.

Mais qu’importent la soif et la mouche vorace,
Et le soleil cuisant leur dos noir et plissé ?
Ils rêvent en marchant du pays délaissé,
Des forêts de figuiers où s’abrita leur race.

Ils reverront le fleuve échappé des grands monts,
Où nage en mugissant l’hippopotame énorme,
Où, blanchis par la Lune et projetant leur forme,
Ils descendaient pour boire en écrasant les joncs.

Aussi, pleins de courage et de lenteur, ils passent
Comme une ligne noire, au sable illimité ;
Et le désert reprend son immobilité
Quand les lourds voyageurs à l’horizon s’effacent.

Последние стихотворения