Шарль Бодлер (Charles Baudelaire) (1821-1867)
французский поэт, критик, эссеист и переводчик

• Список стихотворений поэта

Перевод стихотворения Un voyage à Cythère на чешский язык.

Cesta na Kytheru

Mé srdce jako pták těkalo každou chvílí
kol plachet, provazů, kam volno bylo zraku;
loď zatím plula dál pod nebem bez oblaků,
jak sluncem zářícím by letěl anděl zpilý.

Ký černý ostrov zde? — To Kythera! kdos praví,
to kdysi slavná zem, kde zpívalo se rádo,
to starých mládenců banalní Eldorado.
Blíž hleďte, chudý kraj a věru málo smavý.

— Ach, tajův ostrove a luzných srdce svátků!
Hle! staré Venuše se hrdý fantom snuje
nad tvými vodami, jak dech tam poletuje
a něhou opájí a láskou srdce v zmatku.

Myrt svěžích ostrove a květů v máji mladém,
ctěn pro vždy národy, kam v svaté hrůze spěly
vždy vzdechy srdcí všech a kam se obracely,
jak vonné kadidlo nad růžovým vlá sadem,

Kde znělo hrdliček od věků cukrování!
— Teď jsi, ó Kythero, jen pouhým skalním prahem,
nad kterým hýká sup! Na úbočí tvém nahém
kýs předmět podivný mou zřítelnici raní!

To nebyl starý chrám, pln stínův a pln křoví,
kde květů milenka, mladistvá spěla kněžka,
svůj rozhrnujíc šat, zkad vůně vlála těžká
a divný, tajný žár na každý větřík nový;

Však sotva naše loď až ku pobřeží sjela,
bílými plachtami kde ptáky vyplašila,
my zřeli, trojhranná to šibenice byla,
na mraků pozadí jak cypřiše se tměla.

A ptáků divý sbor se na svém pás’ tu lupu
a oběšenec rval, jenž k hnilobě byl zralý,
jak dláto zobák svůj ryl každý v jeho svaly,
do děr všech krvavých na hnijícím tom trupu.

A oči díry dvě, a z břicha proklaného
po stehnách splývala mu střeva vodopádem,
a jeho katani, v kvas lačným hnáni hladem,
až na kost zbavili jej zobci masa všeho

A dole žárliví čtvernožci stáli v ryku,
ti čumák tyčili, ti civěli kol lačně,
v jich středu obluda největší dlela mračně,
jak katan obklíčen svých davem pomocníků.

Kythery rozenče! Krásného nebe synu!
Tys trpěl urážky ty, mlčenlivý, tichý,
jak smírnou odvetu za děsné lásky hříchy,
jež tobě nepřály, bys v hrobním zdřimnul stínu,

Mé jsou tvé bolesti, ty oběšenče směšný!
jak zřím tvé údy vlát, má duše bolest cítí,
hnus vrhnutí se v ráz přes moje zuby řítí,
jak žluč a pradávných mých bolů příval spěšný

Před tebou, chuďase, před vzpomínkou tou drahou
vše spáry, sanice svých nepřátel jsem cítil,
kdy který havran se a šakal na mne řítil,
jichž, dráti srdce mé, jedinou bylo snahou.

Jak luzný kol byl vzduch, jak tiché bylo moře!
Však pro mne všecko děs a krev, jež radost plaší,
já, běda, srdce své jsem nes’ jak ve rubáši,
v ten symbol pochmurný se myšlenkami noře.

Neb na ostrově tvém, kde ráj vše býti mělo,
já viděl. Venuše! stál čekan s mojí tváří…
— Ach, Pane, sílu dej a odvahu mi v stáří,
bez hnusu dívat se na srdce své i tělo!

Un voyage à Cythère

Mon cœur se balançait comme un ange joyeux
Et planait librement à l’entour des cordages ;
Le navire roulait sous un ciel sans nuages,
Comme un ange enivré d’un soleil radieux.

Quelle est cette île triste et noire ? — C’est Cythère,
Nous dit-on, un pays fameux dans les chansons,
Eldorado banal de tous les vieux garçons.
Regardez, après tout, c’est une pauvre terre.

— Île des doux secrets et des fêtes du cœur !
De l’antique Vénus le superbe fantôme
Au-dessus de tes mers plane comme un arôme,
Et charge les esprits d’amour et de langueur.

Belle île aux myrtes verts, pleine de fleurs écloses,
Vénérée à jamais par toute nation,
Où les soupirs des cœurs en adoration
Roulent comme l’encens sur un jardin de roses

Ou le roucoulement éternel d’un ramier !
— Cythère n’était plus qu’un terrain des plus maigres,
Un désert rocailleux troublé par des cris aigres.
J’entrevoyais pourtant un objet singulier :

Ce n’était pas un temple aux ombres bocagères,
Où la jeune prêtresse, amoureuse des fleurs,
Allait, le corps brûlé de secrètes chaleurs,
Entre-bâillant sa robe aux brises passagères ;

Mais voilà qu’en rasant la côte d’assez près
Pour troubler les oiseaux avec nos voiles blanches
Nous vîmes que c’était un gibet à trois branches,
Du ciel se détachant en noir, comme un cyprès.

De féroces oiseaux perchés sur leur pâture
Détruisaient avec rage un pendu déjà mûr,
Chacun plantant, comme un outil, son bec impur
Dans tous les coins saignants de cette pourriture ;

Les yeux étaient deux trous, et du ventre effondré
Les intestins pesants lui coulaient sur les cuisses,
Et ses bourreaux gorgés de hideuses délices
L’avaient à coups de bec absolument châtré.

Sous les pieds, un troupeau de jaloux quadrupèdes,
Le museau relevé, tournoyait et rôdait ;
Une plus grande bête au milieu s’agitait
Comme un exécuteur entouré de ses aides.

Habitant de Cythère, enfant d’un ciel si beau,
Silencieusement tu souffrais ces insultes
En expiation de tes infâmes cultes
Et des péchés qui t’ont interdit le tombeau.

Ridicule pendu, tes douleurs sont les miennes !
Je sentis à l’aspect de tes membres flottants,
Comme un vomissement, remonter vers mes dents
Le long fleuve de fiel des douleurs anciennes ;

Devant toi, pauvre diable au souvenir si cher,
J’ai senti tous les becs et toutes les mâchoires
Des corbeaux lancinants et des panthères noires
Qui jadis aimaient tant à triturer ma chair.

— Le ciel était charmant, la mer était unie ;
Pour moi tout était noir et sanglant désormais,
Hélas ! et j’avais, comme en un suaire épais,
Le cœur enseveli dans cette allégorie.

Dans ton île, ô Vénus, je n’ai trouvé debout
Qu’un gibet symbolique où pendait mon image.
— Ah ! Seigneur ! donnez-moi la force et le courage
De contempler mon cœur et mon corps sans dégoût !

Последние стихотворения