Шарль Бодлер (Charles Baudelaire) (1821-1867)
французский поэт, критик, эссеист и переводчик

• Список стихотворений поэта

Перевод стихотворения Bénédiction на чешский язык.

Požehnání

Když podle rozkazu, jejž nejvyšší moc dává,
se básník v mrzutém tom světě ukázal,
máť jeho zděšena se rouhat nepřestává,
a svírá k Bohu pěst, jenž sdílí její žal:

„— Že nezrodila jsem, ach, raděj klubko zmijí,
než abych na prsou ten výsměch měla nést;
buď noc ta prokleta, i slast, jež rychle míjí,
v nichž mělo počati mé lůno ten svůj trest!

Když mezi ženami mne chtěl’s mít vyvolenu,
by cítil ke mně hnus můj manžel žalostný,
a jestli nemohu zpět vrhnout do plamenů
tu křivou obludu, jak lístek milostný —

tvé záští odvrátím, jež teď mne k zemi chýlí,
na kletý nástroj ten tvých zlomyslných rad,
a budu bídný strom ten kroutit s takou pílí,
by nemoh’ morové své puky vydávat!“

Tak ona polyká své velké zášti pěny,
a věčných záměrů nic nechápajíc um,
jde sama upravit až v hloubku do Geheny
žár, kterýž uchystán je matky zločinům.

Však vyděděný syn, jejž anděl s péčí hlídá,
— sám neviditelný — se sluncem opíjí,
a v každém nápoji a ve všem tom, co jídá,
zří růžný nektar, vše má za ambrosii.

On s mrakem hovoří a s větrem sobě hraje
a zpívá okouzlen si u křížových cest;
a Duch, jenž provází pout jeho v žití kraje,
má v očích pláč, když zří, jak pták že vesel jest.

Ti, jež chce milovat, buď patří na něj s bázní,
neb, že jest umírněn, si vedou směleji,
a snaží se, by sten mu vyvolali v strázni,
a v divokosti své se na něm zkoušejí.

Ti k vínu, ke chlebu, jež stravou se mu stanou,
jdou mísit popelu, slin mísí nečistých;
a hodí, pokrytci, vše, čeho tkne se, stranou,
neb viní se, že šli též v jeho kročejích.

A žena křičíc jde mu veřejných míst tratí:
„— Když ke zbožnění dost se jemu krásná zdám,
já model antických též úlohu chci hráti,
jak ony činily, se znovu zlatit dám;

chci nardem, kadidlem se, myrhou opojiti,
a vínem, klekáním a masem nasytit,
a znát, zda v srdci tom, jež obdiv pro mne cítí,
se smíchem uchvátím i božské úcty cit!

Až by mne bezbožné ty frašky omrzely,
naň křehkou položím a silnou ruku svou;
a k němu nehty mé, jak Harpyjí dráp smělý,
až v srdce raziti si dráhu dovedou.

Jak ptáčka mladého, jenž třepetá se kvíle,
to srdce červené mu z prsou vytrhnu,
a chtějíc nakrmit jím zvíře svoje milé,
je plna zhrdání mu k nohám uvrhnu.“

Výš k obloze, kde zří zrak jeho trůn, jenž svítí,
pln jasu Poéta své zbožné ruce zved’,
a blesky ohromné, jež z ducha se mu řítí,
zuřících národů mu zakrývají hled:

„— Buď, Bože, pochválen, jenž dáváš utrpení,
jak božský prostředek, pro nečistotu nám,
jak nápoj, nad který již lepší, čistší není,
jenž silné připravit má k svatým vidinám!

Vím, že jsi básníku ty vybral místo kdesi,
kde svatých legií tvých blažený je tém,
a dobře vím, že zveš jej v odvěké ty plesy,
jež Trůnům připravil’s a Silám, Mocnostem.

Bol může jedinou tou hodností snad býti,
jíž hrýzti nebude ni peklo ani zem,
a nutno, mystický když vínek má se víti,
vždy úctu vzbuzovat a celým vesmírem.

Leč kovy neznámé a perly z moře lemu,
a staré Palmýry již vymizelý skvost,
tvou rukou vsazený, by tomu diadému,
jenž zářný, krásný jest, as nestačily dost;

neb vesměs utvořen je z čistých pouze blesků,
jež vzaty z ohniska těch svitů nejstarších,
a oči smrtelné i v celkovém svém lesku
jsou pouze ztemnělý a žalný odraz jich.“ 

Bénédiction

Lorsque, par un décret des puissances supremes,
Le Poëte apparaît en ce monde ennuyé,
Sa mère épouvantée et pleine de blasphèmes
Crispe ses poings vers Dieu, qui la prend en pitié :

— « Ah ! que n’ai-je mis bas tout un nœud de vipères,
Plutôt que de nourrir cette dérision !
Maudite soit la nuit aux plaisirs éphémères
Où mon ventre a conçu mon expiation !

Puisque tu m’as choisie entre toutes les femmes
Pour être le dégoût de mon triste mari,
Et que je ne puis pas rejeter dans les flammes,
Comme un billet d’amour, ce monstre rabougri,

Je ferai rejaillir ta haine qui m’accable
Sur l’instrument maudit de tes méchancetés,
Et je tordrai si bien cet arbre misérable,
Qu’il ne pourra pousser ses boutons empestés ! »

Elle ravale ainsi l’écume de sa haine,
Et, ne comprenant pas les desseins éternels,
Elle-même prépare au fond de la Géhenne
Les bûchers consacrés aux crimes maternels.

Pourtant, sous la tutelle invisible d’un Ange,
L’Enfant déshérité s’enivre de soleil,
Et dans tout ce qu’il boit et dans tout ce qu’il mange
Retrouve l’ambroisie et le nectar vermeil.

Il joue avec le vent, cause avec le nuage,
Et s’enivre en chantant du chemin de la croix ;
Et l’Esprit qui le suit dans son pèlerinage
Pleure de le voir gai comme un oiseau des bois.

Tous ceux qu’il veut aimer l’observent avec crainte,
Ou bien, s’enhardissant de sa tranquillité,
Cherchent à qui saura lui tirer une plainte,
Et font sur lui l’essai de leur férocité.

Dans le pain et le vin destinés à sa bouche
Ils mêlent de la cendre avec d’impurs crachats ;
Avec hypocrisie ils jettent ce qu’il touche,
Et s’accusent d’avoir mis leurs pieds dans ses pas.

Sa femme va criant sur les places publiques :
« Puisqu’il me trouve assez belle pour m’adorer,
Je ferai le métier des idoles antiques,
Et comme elles je veux me faire redorer ;

Et je me soûlerai de nard, d’encens, de myrrhe,
De génuflexions, de viandes et de vins,
Pour savoir si je puis dans un cœur qui m’admire
Usurper en riant les hommages divins !

Et, quand je m’ennuierai de ces farces impies,
Je poserai sur lui ma frêle et forte main ;
Et mes ongles, pareils aux ongles des harpies,
Sauront jusqu’à son cœur se frayer un chemin.

Comme un tout jeune oiseau qui tremble et qui palpite,
J’arracherai ce cœur tout rouge de son sein,
Et, pour rassasier ma bête favorite,
Je le lui jetterai par terre avec dédain ! »

Vers le Ciel, où son œil voit un trône splendide,
Le Poëte serein lève ses bras pieux,
Et les vastes éclairs de son esprit lucide
Lui dérobent l’aspect des peuples furieux :

— « Soyez béni, mon Dieu, qui donnez la souffrance
Comme un divin remède à nos impuretés
Et comme la meilleure et la plus pure essence
Qui prépare les forts aux saintes voluptés !

Je sais que vous gardez une place au Poëte
Dans les rangs bienheureux des saintes Légions,
Et que vous l’invitez à l’éternelle fête
Des Trônes, des Vertus, des Dominations.

Je sais que la douleur est la noblesse unique
Où ne mordront jamais la terre et les enfers,
Et qu’il faut pour tresser ma couronne mystique
Imposer tous les temps et tous les univers.

Mais les bijoux perdus de l’antique Palmyre,
Les métaux inconnus, les perles de la mer,
Par votre main montés, ne pourraient pas suffire
À ce beau diadème éblouissant et clair ;

Car il ne sera fait que de pure lumière,
Puisée au foyer saint des rayons primitifs,
Et dont les yeux mortels, dans leur splendeur entière,
Ne sont que des miroirs obscurcis et plaintifs ! »

Последние стихотворения