Шарль Бодлер (Charles Baudelaire) (1821-1867)
французский поэт, критик, эссеист и переводчик

• Список стихотворений поэта

Перевод стихотворения Le Flacon на чешский язык.

Láhvička

Jsou vůně silné tak, že žádná neutají
je látka. Řekl bys, i sklem že pronikají.
Když schránku rozevřem, již východ poslal sem,
kde zámek vzpírá se a skřípe s výkřikem,

neb v domě spuštěném skříň některou, z níž vstává
ta ostrá vůně dob a jež je prašná, tmavá,
tak často láhvička se stará najde tam,
a duše tryská z ní, jež navrací se k nám.

Sta spalo myšlenek tu v bědném zakuklení,
v tak těžkých temnotách a v sladkém rozechvění,
jež křídla rozpialy a dávají se v let,
jak blankyt, růží lesk a plny zlatých cet.

Hle, tu je vzpomínka, jež opíjí a těká
kol vzduchem kalným; zrak se svírá; Závrať vléká
již duši spoutanou, s ní k jícnu přichází,
kde ve tmě hluboké jsou lidské nákazy;

a na kraj propasti tam staleté ji vrhá,
kde — Lazar páchnoucí, jenž rubáš svůj už trhá,
se lásky žluknoucí a dávné vzbudila
a hýbe mrtvola příšerná, rozmilá.

A tak, až vymizím já z paměti všech lidí,
a v skříně osudný kout někam až mne sklidí,
jak starou láhvičku, již křehkou, špinavou,
a prašnou, ničemnou, a puklou, lepkavou,

já budu rakví tvou, ó, more roztomilý,
tvé svědkem zhoubnosti a svědkem tvojí síly,
ty jede andělský, ty číši žíravá,
jež srdci mému smrt i život podává! 

Le Flacon

Il est de forts parfums pour qui toute matière
Est poreuse. On dirait qu’ils pénètrent le verre.
En ouvrant un coffret venu de l’Orient
Dont la serrure grince et rechigne en criant,

Ou dans une maison déserte quelque armoire
Pleine de l’âcre odeur des temps, poudreuse et noire,
Parfois on trouve un vieux flacon qui se souvient,
D’où jaillit toute vive une âme qui revient.

Mille pensers dormaient, chrysalides funèbres,
Frémissant doucement dans les lourdes ténèbres,
Qui dégagent leur aile et prennent leur essor,
Teintés d’azur, glacés de rose, lamés d’or.

Voilà le souvenir enivrant qui voltige
Dans l’air troublé ; les yeux se ferment ; le Vertige
Saisit l’âme vaincue et la pousse à deux mains
Vers un gouffre obscurci de miasmes humains ;

Il la terrasse au bord d’un gouffre séculaire,
Où, Lazare odorant déchirant son suaire,
Se meut dans son réveil le cadavre spectral
D’un vieil amour ranci, charmant et sépulcral.

Ainsi, quand je serai perdu dans la mémoire
Des hommes, dans le coin d’une sinistre armoire
Quand on m’aura jeté, vieux flacon désolé,
Décrépit, poudreux, sale, abject, visqueux, fêlé,

Je serai ton cercueil, aimable pestilence !
Le témoin de ta force et de ta virulence,
Cher poison préparé par les anges ! liqueur
Qui me ronge, ô la vie et la mort de mon cœur !

Последние стихотворения