Шарль Бодлер (Charles Baudelaire) (1821-1867)
французский поэт, критик, эссеист и переводчик

• Список стихотворений поэта

Перевод стихотворения Au lecteur на чешский язык.

Předmluva

Hle! hloupost, blud a klam, hle! hřích a mor i hlízu,
čím duch se plní nám, čím těla strádají;
v nás milé svědomí se výtky střádají,
jak žebrák k pokrmu své tělo dává hmyzu.

Má tvrdou šíji hřích, však lítost prchá plaše;
když zpověď skončena, tím více hřešíme,
v to bahno cesty své se rádi vracíme,
a podlé slzy tok má smýti hříchy naše.

A na podušce zla, hle! Ďábla Trismegista,
jak duši uspává, již kouzlem omámil,
a dobré vůle kov, jenž hojně v nás se lil,
jak v páru vyváří ten velký alchymista!

Nás drže na šňůrce, jak chce, ďas námi houpá,
že rozkoš najdeme, kde rozhostil se hnus;
co den tak do pekla my urazíme kus,
tmou jdouce bez hrůzy, z níž zápach k nebi stoupá.

Jak starou nevěstku si grošem žebrák koupí
a zbytek almužnou vnad svadlých zaplatí,
my rozkoš vyssajem, ať nic se neztratí,
jak citron nahnilý, jejž cestou ruka zloupí.

A zástup Démonů jak v mraveništi hraje
se hemže v mozku nám, jenž dán jim na pospas;
proud Smrti, neviděn jenž plyne kolem nás,
— slyš hluchý jejich ston! — dech plicí stále ssaje.

Svou kresbou půvabnou kde ještě nevyšili
té chudé osnovy, již všední život splet’,
pych, vražda, násilí a žhářství, dýka, jed:
víš, proč je tak? Duch náš že dosti neměl síly!

V té smečce hyen, fen, v tom stádě dravců, supů,
v tom opic zástupu, v tom hnízdě ještěrů,
kde štěkot, ryk a řev, — znám jednu příšeru
v tom zvěřinci, kde zřít všech hříchů naších tlupu,

A ta je hroznější než všech těch oblud čety!
Ač němý její hlas, ač velký její klid,
přec ráda chtěla by zem v kusy rozdrtit
a v jednom zívnutí se chystá polknout světy.

Toť Nuda! — Bezděčnou zrak snivý slzou patře
skrz dýmky kotouče, zří popraviště stát.
Tu jemnou obludu ty také musíš znát,
čtenáři-pokrytče, — můj bližní, druhu, bratře! 

Au lecteur

La sottise, l’erreur, le péché, la lésine,
Occupent nos esprits et travaillent nos corps,
Et nous alimentons nos aimables remords,
Comme les mendiants nourrissent leur vermine.

Nos péchés sont têtus, nos repentirs sont lâches ;
Nous nous faisons payer grassement nos aveux,
Et nous rentrons gaiement dans le chemin bourbeux,
Croyant par de vils pleurs laver toutes nos taches.

Sur l’oreiller du mal c’est Satan Trismégiste
Qui berce longuement notre esprit enchanté,
Et le riche métal de notre volonté
Est tout vaporisé par ce savant chimiste.

C’est le Diable qui tient les fils qui nous remuent !
Aux objets répugnants nous trouvons des appas ;
Chaque jour vers l’Enfer nous descendons d’un pas,
Sans horreur, à travers des ténèbres qui puent.

Ainsi qu’un débauché pauvre qui baise et mange
Le sein martyrisé d’une antique catin,
Nous volons au passage un plaisir clandestin
Que nous pressons bien fort comme une vieille orange.

Serré, fourmillant, comme un million d’helminthes,
Dans nos cerveaux ribote un peuple de Démons,
Et, quand nous respirons, la Mort dans nos poumons
Descend, fleuve invisible, avec de sourdes plaintes.

Si le viol, le poison, le poignard, l’incendie,
N’ont pas encor brodé de leurs plaisants dessins
Le canevas banal de nos piteux destins,
C’est que notre âme, hélas ! n’est pas assez hardie.

Mais parmi les chacals, les panthères, les lices,
Les singes, les scorpions, les vautours, les serpents,
Les monstres glapissants, hurlants, grognants, rampants,
Dans la ménagerie infâme de nos vices,

Il en est un plus laid, plus méchant, plus immonde !
Quoiqu’il ne pousse ni grands gestes ni grands cris,
Il ferait volontiers de la terre un débris
Et dans un bâillement avalerait le monde ;

C’est l’Ennui ! — l’œil chargé d’un pleur involontaire,
Il rêve d’échafauds en fumant son houka.
Tu le connais, lecteur, ce monstre délicat,
— Hypocrite lecteur, — mon semblable, — mon frère !

Последние стихотворения