Шарль Бодлер (Charles Baudelaire) (1821-1867)
французский поэт, критик, эссеист и переводчик

• Список стихотворений поэта

Перевод стихотворения Chant d’automne на чешский язык.

Podzimní

I

Ach, za chvíli! a padnou na nás stíny chladné,
let našich kraťoučkých buď s bohem výsluní!
Slyš, smutečný ten zvuk, když dříví k zemi padne,
tím dvorem dlážděným jak temně zaduní!

A zima veškerá pak vstoupí do mne: těžká
a tvrdá práce, zášť i hrůza, hnus a děs.
Jak slunce, v polárním když smutném pekle mešká,
mé srdce nebude, než rudý ledu tes.

A každý dřeva kus, jak zazní, děsí duši,
jak šafot k popravě tam dole měl by stát.
Jsem věži podoben, v niž tvrdý beran buší
ráz na ráz nezmorně, až nachýlí se v pád.

Mně zdá se, na pospěch že někdo rakev sbíjí,
když duši uspává ten jednotvárný zvuk…
Čí rakev? — Podzim tu a léto — léto míjí:
jak signal k odchodu zní tajemný ten zvuk.

II

Tvých očí sivý svit byl jindy plný vnady,
má sladká lásko! dnes vše hořkost vydává,
i láska tvá i krb mne nechá bez náhrady,
neb toužím po slunci, jak z moře povstává.

A přece miluj mne, mé srdce, buď jak matka,
ať špatný jsem a zlý, ať jsem i nevděčen!
Ať sestra, milenka, buď ty ta rozkoš krátká,
den jasný v podletí a západ bez mračen!

Ach na krátko! Hrob čeká lačný, nedočkavý!
Nech sklonit čelo mé a na tvém klíně skrýt,
ať vítám ve stesku, že odchází den žhavý,
ten měkký, žlutavý, jak podzim dává, svit.

Chant d’automne

 I

Bientôt nous plongerons dans les froides ténèbres ;
Adieu, vive clarté de nos étés trop courts !
J’entends déjà tomber avec des chocs funèbres
Le bois retentissant sur le pavé des cours.

Tout l’hiver va rentrer dans mon être : colère,
Haine, frissons, horreur, labeur dur et forcé,
Et, comme le soleil dans son enfer polaire,
Mon cœur ne sera plus qu’un bloc rouge et glacé.

J’écoute en frémissant chaque bûche qui tombe ;
L’échafaud qu’on bâtit n’a pas d’écho plus sourd.
Mon esprit est pareil à la tour qui succombe
Sous les coups du bélier infatigable et lourd.

Il me semble, bercé par ce choc monotone,
Qu’on cloue en grande hâte un cercueil quelque part.
Pour qui ? — C’était hier l’été ; voici l’automne !
Ce bruit mystérieux sonne comme un départ.

 II

J’aime de vos longs yeux la lumière verdâtre,
Douce beauté, mais tout aujourd’hui m’est amer,
Et rien, ni votre amour, ni le boudoir, ni l’âtre,
Ne me vaut le soleil rayonnant sur la mer.

Et pourtant aimez-moi, tendre cœur ! soyez mère,
Même pour un ingrat, même pour un méchant ;
Amante ou sœur, soyez la douceur éphémère
D’un glorieux automne ou d’un soleil couchant.

Courte tâche ! La tombe attend ; elle est avide !
Ah ! laissez-moi, mon front posé sur vos genoux,
Goûter, en regrettant l’été blanc et torride,
De l’arrière-saison le rayon jaune et doux !

Последние стихотворения