Шарль Бодлер (Charles Baudelaire) (1821-1867)
французский поэт, критик, эссеист и переводчик

• Список стихотворений поэта

Перевод стихотворения Danse Macabre на чешский язык.

Tanec kostlivců

Jak živý, postavou se pyšníc ušlechtilou,
svým šátkem, kyticí a párem rukavic,
má lehkou nedbalost a nenucenost milou,
jak suchá koketa, jež výstřední má líc.

Zda někdo uviděl pás štíhlejší kdy v plese?
V své šíři královské šat její přepiatý,
jenž splývá bohatě, se k suché noze nese,
již zdobí střevíček, co kvítek s poupaty.

Lem krajky, plížící se na kraj klíčních kostí,
jak vilný potůček, jenž tře se o skal kryt,
chce směšným posunem svým bránit v stydlivosti
ty vnady pohřební, jež ona hodlá skrýt.

Zrak její hluboký jen tmou a prázdnem zeje,
a lebka šňořena jsouc květy uměle,
kol křehkých obratlů se měkce točí, chvěje.
— Ó, vnado prázdnoty a zdoby veselé!

Snad karikaturou jsi jedněm, málo cennou,
kdož chápat nemohou, když pleť je opájí,
lidského lešení tu vkusnost bezejmennou.
Tvůj, velká kostro, zjev, mé touhy ukájí!

Zda rušit přicházíš svou šklebivostí divou
nám slavnost Života? či chtíče obyčej,
jenž dosud ostruhou štve kostru tvoji živou,
tě tlačí, věřivou, v kouzelný Slasti rej?

Zda v houslí nápěvech a při plamenu svící
ty doufáš zahnati svůj přízrak zlotřilý,
a zdali bystřině svých orgií jdeš říci,
by peklo, rozžaté v tvém srdci, zchladily?

Ó, vin a hlouposti ty nehynoucí zdroji!
ty dávných bolestí retorto odvěká!
já vidím, v ohnutých tvých žeber mříži dvojí
jak nenasytný had se ještě provléká.

Bych pravdu děl, mám strach, že pro své koketnosti
ty ceny neshledáš, jíž hodno úsilí;
Kdo ze všech smrtelných by chápal posměch dosti?
Jen silní — půvabem hrůz všech jsou opilí!

Tvých očí propast zlá děs myšlenek vždy skrývá,
i hloubku závratí; a moudrý tanečník
jsa ošklivosti pln a hořkosti, se dívá,
jak věčným úsměvem tvých zubů plane šik.

A přec, jak mnozí již v svých rukou kostru měli,
jak mnohé živila již ze hřbitova věc!
Co platna vůně, šat, co platen úbor celý?
A kdo je znechucen, mní, že je krasavec.

Ty svůdná holčice, beznosá tanečnice,
rci tanečníkům, již hněv líčí zuřící:
„Ať, drazí, ličidel a pudru sebe více,
vy smrtí páchnete! Ó, kostry vonící,

mdlí Antinoové, vy hejsci tváře šedé,
vy lysí svůdcové, vy trupy natřené,
rej s tanci kostlivců, jejž celá země vede,
vás v kraje unáší, až dosud nezřené!

Od Seiny chladných vod až v žár, jenž Ganges hřeje,
dav skáče smrtelný, až zemdlí, nezřela
mu líc, že v otvoru, jak černý hmoždíř zeje
na stropě osudná již trouba Anděla.

Smrt v každém podnebí v tvém slunci pozoruje,
ó, směšná Lidskosti, všech posunů tvých křeč,
a často, jako ty, se myrhou navoňuje
v tvou mísíc nezdravost své ironie řeč!“

Danse Macabre

       À Ernest Christophe.

Fière, autant qu'un vivant, de sa noble stature,
Avec son gros bouquet, son mouchoir et ses gants,
Elle a la nonchalance et la désinvolture
D'une coquette maigre aux airs extravagants.

Vit-on jamais au bal une taille plus mince ?
Sa robe exagérée, en sa royale ampleur,
S'écroule abondamment sur un pied sec que pince
Un soulier pomponné, joli comme une fleur.

La ruche qui se joue au bord des clavicules,
Comme un ruisseau lascif qui se frotte au rocher,
Défend pudiquement des lazzi ridicules
Les funèbres appas qu'elle tient à cacher.

Ses yeux profonds sont faits de vide et de ténèbres,
Et son crâne, de fleurs artistement coiffé,
Oscille mollement sur ses frêles vertèbres.
Ô charme d'un néant follement attifé.

Aucuns t'appelleront une caricature,
Qui ne comprennent pas, amants ivres de chair,
L'élégance sans nom de l'humaine armature.
Tu réponds, grand squelette, à mon goût le plus cher !

Viens-tu troubler, avec ta puissante grimace,
La fête de la Vie ? ou quelque vieux désir,
Éperonnant encor ta vivante carcasse,
Te pousse-t-il, crédule, au sabbat du Plaisir ?

Au chant des violons, aux flammes des bougies,
Espères-tu chasser ton cauchemar moqueur,
Et viens-tu demander au torrent des orgies
De rafraîchir l'enfer allumé dans ton coeur ?

Inépuisable puits de sottise et de fautes !
De l'antique douleur éternel alambic !
A travers le treillis recourbé de tes côtes
Je vois, errant encor, l'insatiable aspic.

Pour dire vrai, je crains que ta coquetterie
Ne trouve pas un prix digne de ses efforts ;
Qui, de ces coeurs mortels, entend la raillerie ?
Les charmes de l'horreur n'enivrent que les forts !

Le gouffre de tes yeux, plein d'horribles pensées,
Exhale le vertige, et les danseurs prudents
Ne contempleront pas sans d'amères nausées
Le sourire éternel de tes trente-deux dents.

Pourtant, qui n'a serré dans ses bras un squelette,
Et qui ne s'est nourri des choses du tombeau ?
Qu'importe le parfum, l'habit ou la toilette ?
Qui fait le dégoûté montre qu'il se croit beau.

Bayadère sans nez, irrésistible gouge,
Dis donc à ces danseurs qui font les offusqués :
" Fiers mignons, malgré l'art des poudres et du rouge,
Vous sentez tous la mort ! Ô squelettes musqués,

Antinoüs flétris, dandys, à face glabre,
Cadavres vernissés, lovelaces chenus,
Le branle universel de la danse macabre
Vous entraîne en des lieux qui ne sont pas connus !

Des quais froids de la Seine aux bords brûlants du Gange,
Le troupeau mortel saute et se pâme, sans voir
Dans un trou du plafond la trompette de l'Ange
Sinistrement béante ainsi qu'un tromblon noir.

En tout climat, sous tout soleil, la Mort t'admire
En tes contorsions, risible Humanité,
Et souvent, comme toi, se parfumant de myrrhe,
Mêle son ironie à ton insanité ! "

Последние стихотворения