Шарль Бодлер (Charles Baudelaire) (1821-1867)
французский поэт, критик, эссеист и переводчик

• Список стихотворений поэта

Перевод стихотворения Confession на чешский язык.

Zpověď

Kdys jednou, rozkošná a sladká, zlehýnka
jste pod paží mne vedla,
(ach, v temnu duše mé ta drahá vzpomínka,
ta posud nevybledla).

A pozdě bylo již; jak peníz nově bit
v úplňku měsíc planul
a s nocí nádhernou, jak řeka, jeho svit
na spící Paříž kanul.

A kolem domů v tmách a průjezdních kol vrat
hon koček mih’ se plaše;
buď v skoku číhaly, buď drahý stín jak v chvat
stíhaly kroky naše.

Tu náhle z duše vám v rozkoše peřeji,
jak vykvetla v tom jasu,
vám, srdce struny jíž se v ples jen zachvějí
vždy v zvučném zníce hlasu;

Vám svěží, veselé, jež jste jak fanfara
do zářícího jitra,
zvuk z ňader vyrval se, zvuk jak hlas barbara,
zvuk chvějící se z nitra.

Jak děcko nečisté a chorobné on byl,
jež hanbou matce, otci,
a které před světem jich falešný stud skryl
do sklepa tajně v noci.

Anděle ubohý, ten váš mi zpíval hlas:
„Vše viklá se zde vždycky,
ať jak chce líčí se, vždy objeví se zas
zlý egoismus lidský;

A krušný úkol je, zde krásnou ženou být,
a banalní to snaha
jest chladné baletky, jež neví, co jest cit,
jak stroj se směje nahá;

A stavět na srdcích jest hloupostí a hrou,
Čas lásku s krásou zvrátí,
až Zapomnění spár vše hodí v krosnu svou
a Věčnosti to vrátí!“ —

Já často vzpomněl si na tuto luny zář,
to ticho, něhu — v tuše,
na toto vyznání šeptané tváří v tvář
do zpovědnice duše. 

Confession

Une fois, une seule, aimable et douce femme,
	À mon bras votre bras poli
S’appuya (sur le fond ténébreux de mon âme
	Ce souvenir n’est point pâli) ;

Il était tard ; ainsi qu’une médaille neuve
	La pleine lune s’étalait,
Et la solennité de la nuit, comme un fleuve,
	Sur Paris dormant ruisselait.

Et le long des maisons, sous les portes cochères,
	Des chats passaient furtivement,
L’oreille au guet, ou bien, comme des ombres chères,
	Nous accompagnaient lentement.

Tout à coup, au milieu de l’intimité libre
	Éclose à la pâle clarté,
De vous, riche et sonore instrument où ne vibre
	Que la radieuse gaieté,

De vous, claire et joyeuse ainsi qu’une fanfare
	Dans le matin étincelant,
Une note plaintive, une note bizarre
	S’échappa, tout en chancelant

Comme une enfant chétive, horrible, sombre, immonde,
	Dont sa famille rougirait,
Et qu’elle aurait longtemps, pour la cacher au monde,
	Dans un caveau mise au secret.

Pauvre ange, elle chantait, votre note criarde :
	« Que rien ici-bas n’est certain,
Et que toujours, avec quelque soin qu’il se farde,
	Se trahit l’égoïsme humain ;

Que c’est un dur métier que d’être belle femme,
	Et que c’est le travail banal
De la danseuse folle et froide qui se pâme
	Dans un sourire machinal ;

Que bâtir sur les cœurs est une chose sotte ;
	Que tout craque, amour et beauté,
Jusqu’à ce que l’Oubli les jette dans sa hotte
	Pour les rendre à l’Éternité ! »

J’ai souvent évoqué cette lune enchantée,
	Ce silence et cette langueur,
Et cette confidence horrible chuchotée
	Au confessionnal du cœur.

Последние стихотворения