![]() |
||
|
Ãëàâíàÿ • Ñòèõè ïî òåìàì Ïîýòû ïî ïîïóëÿðíîñòè • Top 100 ñòèõîòâîðåíèé |
|
Àëüôðåä äå Ìþññå (Alfred de Musset) (1810-1857) Ïåðåâîä ñòèõîòâîðåíèÿ Ballade à la Lune íà ÷åøñêèé ÿçûê. Ballada na měsíc Noc. Mhou, jež všecko halí, viz měsíc nad věží plá malý tak jako bod na i. Ký duch ve mlze šedé tě luno rozsvítí a vede tvůj profil na niti!? Jsi jedním okem nebi? ký cherub či zlý ďas se šklebí tvé masky plechem as? Či snad jsi pouhou koulí? či tučný pavouk jen, jenž choulí se bez noh, bez ramen? Ba, skoro duch můj věří, že’s orloj rezavý, jenž měří čas ďáblům zdlouhavý? Na čele tvém, jež kráčí, zda četli v dumách zlých, co stačí dnů ku věčnosti jich? Zda červ té v taji zžírá, když zčernalý tvůj kruh se svírá neb roste v stříbra pruh? Či vyrazil ti včera kdos jedno oko snad? za šera jsi na strom ostrý pad? Neb siný, přeubohý a bledý propouštíš své rohy skrz okna mého mříž. Tvá záře, luno, hasne neb tělo Phöby, ach tak krásné juž zniklo ve vlnách! Ty’s pouhou její maskou a když se noříš z par, pod vráskou tvých skrání mizí tvar. Ó budiž zpět nám dána ta cudná lovkyně, jež z rána juž zvěř štve v lesině. Ach zřít v stínů platanů, kde houštím bují dol, Dianu a její chrty kol! Srn černý na hrot skály se v strachu vyhoup’ výš a z dáli poslouchá jde-li již? A za ním honců vlečka hřmí v stáda, luh a les psů smečka, jak honil by je běs. Ach, Dianu zřít v houští, když večer stínů pln, jak spouští svou nožku v stříbro vln! Ji, která noční chvílí pastýři na rty, zrak se schýlí tak jako lehký pták. Ó luno, v příští doby tvých lásek paměti tě zdobí a zjasní, posvětí! Vždy mladneš, v záři jasné ti zní poutníka dík, ať hasne tvůj kruh, ať právě vznik. Rád pastýř na té čeká, co smečka jeho zlých psů štěká na úběl skrání tvých; I dívka čtveračivá, jež dolem bloudí kdes a zpívá, až ozývá se les. Z tvých očí azur svítá, pod nimi moře břich se zmítá jak medvěd v řetězích. Proč, nech ať noc je svěží, když večer k zemi pad, ať sněží, jdu ven si sednout rád? Bych mhou, jež všecko halí, zřel měsíc nad věží plát malý tak jako bod na i. Ïåðåâîä: ßðîñëàâ Âðõëèöêèé (1853-1912) Ballade à la Lune C’était, dans la nuit brune, Sur le clocher jauni, La lune, Comme un point sur un i. Lune, quel esprit sombre Promène au bout d’un fil, Dans l’ombre, Ta face et ton profil ? Es-tu l’œil du ciel borgne ? Quel chérubin cafard Nous lorgne Sous ton masque blafard ? N’es-tu rien qu’une boule ? Qu’un grand faucheux bien gras Qui roule Sans pattes et sans bras ? Es-tu, je t’en soupçonne, Le vieux cadran de fer Qui sonne L’heure aux damnés d’enfer ? Sur ton front qui voyage, Ce soir, ont-ils compté Quel âge À leur éternité ? Est-ce un ver qui te ronge, Quand ton disque noirci S’allonge En croissant rétréci ? Qui t’avait éborgnée L’autre nuit ? T’étais-tu Cognée À quelque arbre pointu ? Car tu vins, pâle et morne, Coller sur mes carreaux Ta corne À travers les barreaux. Va, lune moribonde, Le beau corps de Phœbé La blonde Dans la mer est tombé. Tu n’en es que la face, Et, déjà tout ridé, S’efface Ton front dépossédé. Rends-nous la chasseresse, Blanche, au sein virginal, Qui presse Quelque cerf matinal ! Oh ! sous le vert platane, Sous les frais coudriers, Diane Et ses grands lévriers ! Le chevreau noir qui doute, Pendu sur un rocher, L’écoute, L’écoute s’approcher. Et, suivant leurs curées, Par les vaux, par les blés, Les prées, Ses chiens s’en sont allés. Oh ! le soir, dans la brise, Phœbé, sœur d’Apollo, Surprise À l’ombre, un pied dans l’eau ! Phœbé qui, la nuit close, Aux lèvres d’un berger Se pose, Comme un oiseau léger. Lune, en notre mémoire, De tes belles amours, L’histoire T’embellira toujours. Et, toujours rajeunie, Tu seras du passant Bénie, Pleine lune ou croissant. T’aimera le vieux pâtre Seul, tandis qu’à ton front D’albâtre Ses dogues aboieront. T’aimera le pilote Dans son grand bâtiment Qui flotte Sous le clair firmament, Et la fillette preste Qui passe le buisson, Pied leste, En chantant sa chanson. Comme un ours à la chaîne, Toujours sous tes yeux bleus Se traîne L’Océan montueux. Et, qu’il vente ou qu’il neige, Moi-même, chaque soir, Que fais-je, Venant ici m’asseoir ? Je viens voir, à la brune, Sur le clocher jauni, La lune Comme un point sur un i. Peut-être, quand déchante Quelque pauvre mari, Méchante, De loin tu lui souris. Dans sa douleur amère, Quand au gendre béni La mère Livre la clef du nid, Le pied dans sa pantoufle, Voilà l’époux tout prêt Qui souffle Le bougeoir indiscret. Au pudique hyménée La vierge qui se croit Menée, Grelotte en son lit froid. Mais monsieur, tout en flamme Commence à rudoyer Madame, Qui commence à crier. « Ouf ! dit-il, je travaille, Ma bonne, et ne fais rien Qui vaille ; Tu ne te tiens pas bien. » Et vite il se dépêche. Mais quel démon caché L’empêche De commettre un péché ? Ah ! dit-il, prenons garde. Quel témoin curieux Regarde Avec ces deux grands yeux ? Et c’est, dans la nuit brune, Sur son clocher jauni, La lune Comme un point sur un i. Ïåðåâîäû ñòèõîòâîðåíèé ïîýòà íà ÷åøñêèé ÿçûê Ïåðåâîäû ñòèõîòâîðåíèé ïîýòà íà äðóãèå ÿçûêè |
||
|
||
Ôðàíöóçñêàÿ ïîýçèÿ |