Ôðàíöóçñêàÿ ïîýçèÿ


ÃëàâíàÿÑòèõè ïî òåìàì
Ïîýòû ïî ïîïóëÿðíîñòèTop 100 ñòèõîòâîðåíèé


Àëüôðåä äå Ìþññå (Alfred de Musset) (1810-1857)
ôðàíöóçñêèé ïîýò, äðàìàòóðã è ïðîçàèê, îäèí èç êðóïíåéøèõ ïðåäñòàâèòåëåé ëèòåðàòóðû ðîìàíòèçìà



Ïåðåâîä ñòèõîòâîðåíèÿ Ballade à la Lune íà ÷åøñêèé ÿçûê.



Ballada na měsíc



Noc. Mhou, jež všecko halí,
viz měsíc nad věží
      plá malý
tak jako bod na i.

Ký duch ve mlze šedé
tě luno rozsvítí
      a vede
tvůj profil na niti!?

Jsi jedním okem nebi?
ký cherub či zlý ďas
      se šklebí
tvé masky plechem as?

Či snad jsi pouhou koulí?
či tučný pavouk jen,
      jenž choulí
se bez noh, bez ramen?

Ba, skoro duch můj věří,
že’s orloj rezavý,
      jenž měří
čas ďáblům zdlouhavý?

Na čele tvém, jež kráčí,
zda četli v dumách zlých,
      co stačí
dnů ku věčnosti jich?

Zda červ té v taji zžírá,
když zčernalý tvůj kruh
      se svírá
neb roste v stříbra pruh?

Či vyrazil ti včera
kdos jedno oko snad?
      za šera
jsi na strom ostrý pad?

Neb siný, přeubohý
a bledý propouštíš
      své rohy
skrz okna mého mříž.

Tvá záře, luno, hasne
neb tělo Phöby, ach
      tak krásné
juž zniklo ve vlnách!

Ty’s pouhou její maskou
a když se noříš z par,
      pod vráskou
tvých skrání mizí tvar.

Ó budiž zpět nám dána
ta cudná lovkyně,
      jež z rána
juž zvěř štve v lesině.

Ach zřít v stínů platanů,
kde houštím bují dol,
      Dianu
a její chrty kol!

Srn černý na hrot skály
se v strachu vyhoup’ výš
      a z dáli
poslouchá jde-li již?

A za ním honců vlečka
hřmí v stáda, luh a les
      psů smečka,
jak honil by je běs.

Ach, Dianu zřít v houští,
když večer stínů pln,
      jak spouští
svou nožku v stříbro vln!

Ji, která noční chvílí
pastýři na rty, zrak
      se schýlí
tak jako lehký pták.

Ó luno, v příští doby
tvých lásek paměti
      tě zdobí
a zjasní, posvětí!

Vždy mladneš, v záři jasné
ti zní poutníka dík,
      ať hasne
tvůj kruh, ať právě vznik.

Rád pastýř na té čeká,
co smečka jeho zlých
      psů štěká
na úběl skrání tvých;

I dívka čtveračivá,
jež dolem bloudí kdes
      a zpívá,
až ozývá se les.

Z tvých očí azur svítá,
pod nimi moře břich
      se zmítá
jak medvěd v řetězích.

Proč, nech ať noc je svěží,
když večer k zemi pad,
      ať sněží,
jdu ven si sednout rád?

Bych mhou, jež všecko halí,
zřel měsíc nad věží
      plát malý
tak jako bod na i. 

Ïåðåâîä: ßðîñëàâ Âðõëèöêèé (1853-1912)


Ballade à la Lune


C’était, dans la nuit brune,
Sur le clocher jauni,
    La lune,
Comme un point sur un i.

Lune, quel esprit sombre
Promène au bout d’un fil,
    Dans l’ombre,
Ta face et ton profil ?

Es-tu l’œil du ciel borgne ?
Quel chérubin cafard
    Nous lorgne
Sous ton masque blafard ?

N’es-tu rien qu’une boule ?
Qu’un grand faucheux bien gras
    Qui roule
Sans pattes et sans bras ?

Es-tu, je t’en soupçonne,
Le vieux cadran de fer
    Qui sonne
L’heure aux damnés d’enfer ?

Sur ton front qui voyage,
Ce soir, ont-ils compté
    Quel âge
À leur éternité ?

Est-ce un ver qui te ronge,
Quand ton disque noirci
    S’allonge
En croissant rétréci ?

Qui t’avait éborgnée
L’autre nuit ? T’étais-tu
    Cognée
À quelque arbre pointu ?

Car tu vins, pâle et morne,
Coller sur mes carreaux
    Ta corne
À travers les barreaux.

Va, lune moribonde,
Le beau corps de Phœbé
    La blonde
Dans la mer est tombé.

Tu n’en es que la face,
Et, déjà tout ridé,
    S’efface
Ton front dépossédé.

Rends-nous la chasseresse,
Blanche, au sein virginal,
    Qui presse
Quelque cerf matinal !

Oh ! sous le vert platane,
Sous les frais coudriers,
    Diane
Et ses grands lévriers !

Le chevreau noir qui doute,
Pendu sur un rocher,
    L’écoute,
L’écoute s’approcher.

Et, suivant leurs curées,
Par les vaux, par les blés,
    Les prées,
Ses chiens s’en sont allés.

Oh ! le soir, dans la brise,
Phœbé, sœur d’Apollo,
    Surprise
À l’ombre, un pied dans l’eau !

Phœbé qui, la nuit close,
Aux lèvres d’un berger
    Se pose,
Comme un oiseau léger.

Lune, en notre mémoire,
De tes belles amours,
    L’histoire
T’embellira toujours.

Et, toujours rajeunie,
Tu seras du passant
    Bénie,
Pleine lune ou croissant.

T’aimera le vieux pâtre
Seul, tandis qu’à ton front
    D’albâtre
Ses dogues aboieront.

T’aimera le pilote
Dans son grand bâtiment
    Qui flotte
Sous le clair firmament,

Et la fillette preste
Qui passe le buisson,
    Pied leste,
En chantant sa chanson.

Comme un ours à la chaîne,
Toujours sous tes yeux bleus
    Se traîne
L’Océan montueux.

Et, qu’il vente ou qu’il neige,
Moi-même, chaque soir,
    Que fais-je,
Venant ici m’asseoir ?

Je viens voir, à la brune,
Sur le clocher jauni,
    La lune
Comme un point sur un i.

Peut-être, quand déchante
Quelque pauvre mari,
    Méchante,
De loin tu lui souris.

Dans sa douleur amère,
Quand au gendre béni
    La mère
Livre la clef du nid,

Le pied dans sa pantoufle,
Voilà l’époux tout prêt
    Qui souffle
Le bougeoir indiscret.

Au pudique hyménée
La vierge qui se croit
    Menée,
Grelotte en son lit froid.

Mais monsieur, tout en flamme
Commence à rudoyer
    Madame,
Qui commence à crier.

« Ouf ! dit-il, je travaille,
Ma bonne, et ne fais rien
    Qui vaille ;
Tu ne te tiens pas bien. »

Et vite il se dépêche.
Mais quel démon caché
    L’empêche
De commettre un péché ?

Ah ! dit-il, prenons garde.
Quel témoin curieux
    Regarde
Avec ces deux grands yeux ?

Et c’est, dans la nuit brune,
Sur son clocher jauni,
    La lune
Comme un point sur un i.


Ïåðåâîäû ñòèõîòâîðåíèé ïîýòà íà ÷åøñêèé ÿçûê
Ïåðåâîäû ñòèõîòâîðåíèé ïîýòà íà äðóãèå ÿçûêè

Ïîñëåäíèå ñòèõîòâîðåíèÿ



Ôðàíöóçñêàÿ ïîýçèÿ