Анри-Огюст Барбье (Henri-Auguste Barbier) (1805-1882)
французский поэт, драматург, принадлежавший к романтической школе

• Список стихотворений поэта

Перевод стихотворения La Popularité на чешский язык.

Populárnost

I.

Co není nikoho po celé Francii,
jenž dopřál by si trochu klidu,
co všudy ctižádost své stany rozbijí
i v sebe tvrdší lebce lidu,
co po všech náměstích vše v jeden splývá sběh,
hruď marnivá i bouřné řeči,
kol politiky co se hemží nohy všech
a každý chce být v práci větší,
tu voják, básník, kněz se každý řítí rád
a sbíhá k dílu v jednom chvatu,
kdo chce se zablesknout a jakýs úkol hrát
ve velké tragedii státu.
Ti z rohu ulic se v náměstí nakupí,
krok urychlí, div oddychují,
na dlažbu sblácenou jich trysknou zástupy
a k lidu ruce natahují.

II.

Neb lid je veliký! Teď s hlavy vznešené
uzd tisíc střásl svými skoky,
mohutný athleta po práci skončené
on může podepřít si boky;
ten kolos krásný jest, plec jeho nadšeně
ač silna hadry ráda nosí,
ten dělník vznešený v své režné haleně,
kterou krev pluků teplá rosí,
ten zedník v jeden ráz se vrhne na trůny
a v parném, těžkém vzduchu leta,
na dlažbě skákati vám nechá koruny,
jak dítě obroučky když metá.
Však soucit budí to, jej s holou hlavou zřít
bez zlatohlavu a bez nachu,
ten polonahý lid, že má též dvůr svůj mít,
jak ti, jenž drtili ho v prachu!
Ó soucit budí to, zřít za ním, šumný rej
kterak se na kolena vrhá,
a denně metá mu vše jmena v obličej
a pouta mu přec neroztrhá;
kol něho slyšeti sterými hlaholy,
jenž jmeno občan špiní v zlobě:
ó hleď, jak zdobí krev tvých rukou mozoly,
hle „červeň“ dobře sluší tobě,
a zákon nezlomný, to jen tvůj rozmar jest
a spravedlnost on jen chrání,
ty bát se nemusíš, zbraň tobě dána v pěsť,
že zločinců se stane zbraní!

III.

Což musí lidstvo vždy svá záda ohýbat?
má otrok býti neustálý?
a musí z lidu též se marný idol stát,
jejž prázdná řeč v dým chvály halí?
Má člověk snížit se, kdy vstávat počíná,
a především má zapomníti,
že z bohyň nebes všech jest volnost jediná,
již lze jen z příma stoje ctíti?
Ach žití naše teď v zlý, bídný padlo čas,
jak ještě nebyl před tím žádný,
červ zhouby na zemi teď na všem slaví kvas,
nač svítí slunce paprsk chladný,
kde srdce sobectvím a nudou přetéká,
kde o dobro jest vždycky nouze,
kde zvšední záhy cnost ve srdci člověka,
jenž hrdinou jest na den pouze,
kde věrnost, přísaha jen k smíchu vyzývá,
kde oltář veřejného studu
tak druhdy velebný, teď kolem pokrývá
jen svými ruinami půdu!
To pravý bláta věk, kam vržen ztrácí dech,
se každý v špíně povaluje,
kde jako v rubáši ve pohrdání všech
se veškerý svět zahaluje!

IV.

A jednou kdyby přec z těch hlubin tajemných,
kde ve tmách slepě svijíme se,
kde z vřavy nesmírné tak málo vznešených
se duší ku povrchu vznese,
přec rázem náhodou se jedna zjevila
mohutných ramenou a čela,
jež celá železná by na sněm vstoupila
a před mečem se nezachvěla:
ta duše zářící všedností zhrdajíc
vše oblila by září svojí
a s lidu podporou by rostla víc a víc
a sedla státu ku předvoji;
tu srdcem občana a hlasem pěvce naň
bych v rej ten křičel neustále:
„Ty s výše závratné svou neuklánéj skráň,
nic neslyš, a jdi dále, dále!
Nech dole k roli tvé ať tleská slepý lid,
tvé jmeno opakuje v shonu
a křičí, že by tě na páže svoje chyt
a donesl tě k pantheonu!
jdi dál a nemysli na chrámu jeho práh,
jsouť lidu choutky vratké štěstí,
vždyť z pantheonu zdí on jednou můž’ tvůj prach
i do kanálu špíny smésti!
Jdi pro vlasť, neptej se, co tě to bude stát,
vstříc s hrdým čelem době příští,
byť měla noha tvá se třeba v posled brát
na krvavý práh k popravišti!
Tvá hlava zářící byť padla katu v plen
při zvuku bubnu příšerného,
buď jakýkoliv lid, chtěj úctu jeho jen
a boj se pouze lásky jeho!“

V.

Ó láska lidu jest nevěstka, rameny
jež obejímá všehomíra,
jak nymfa antická břich k slunci vztýčený,
každému lůno otevírá.
To moře, moře jest, jež jasné spočívá,
když východu zář zlatí břehy,
jak mladá královna zpívá, se usmívá,
to moře zlaté, plné něhy,
tu písek celuje a břehy zulíbá
svých proudů vůní opojivou,
na ňadrech vlnivých a luzných kolíbá
na lodích plavců chasu divou;
však náhle zbouří se a padne v šílenost,
a z lože, na němž tiše spalo,
vzpne hlavu ohromnou, oceán v obra zrost,
hle ramena juž v mraky vzpjalo;
a běhá sem a tam, řve, ve větru má vlas,
se zmítá na dně, svijí v křiku
v své solné kaluži, a řve a hřímá zas,
jak v boji sto by řvalo býků,
až celé zpěněné a vztekem zuřící
zrak v sloupu, ústa křivá hněvem
se vrhne na písek, rve zem se chvějící
a řve mroucího táhlým řevem;
a jako bachantka, jež dál již nemůže,
se na bok vrhne unavena,
tak ono na břehy zpět padnouc na lůže
jen těla hází zkrvácená.

La Popularité

I

Dans le pays de France aujourd’hui que personne
        Ne peut chez soi rester en paix,
Et que de toutes parts l’ambition bourgeonne
        Sur les crânes les plus épais,
Tout est en mouvement sur la place publique ;
        La voix bruyante et le cœur vain,
Chacun bourdonne autour de l’œuvre politique,
        Chacun y veut mettre la main.
Là, courent tous les gens de bras et de parole,
        Poète, orateur et soldat,
Tout ce qui veut paraître et jouer quelque rôle
        Dans le grand drame de l’état ;
Tout, des hauts carrefours abonde sur la place,
        Et haletant, pressant le pas,
Sur le pavé fangeux se précipite en masse,
        Et vers le peuple tend les bras.

II

Certes le peuple est grand, maintenant que sa tête
        A secoué ses mille freins,
Que, l’ouvrage fini, comme un robuste athlète
        Il peut s’appuyer sur ses reins ;
Il est beau ce colosse à la mâle carrure,
        Ce vigoureux porte-haillons,
Ce sublime manœuvre à la veste de bure
        Teinte du sang des bataillons ;
Ce maçon qui d’un coup vous démolit des trônes
        Et qui, par un ciel étouffant,
Sur les larges pavés fait bondir les couronnes
        Comme le cerceau d’un enfant.
Mais c’est pitié de voir, avec sa tête rase,
        Son corps sans pourpre et sans atour,
Ce peuple demi-nu, comme ceux qu’il écrase,
        Comme les rois avoir sa cour ;
Oui, c’est pitié de voir, à genoux sur sa trace,
        Un troupeau de tristes humains
Lui jeter chaque jour tous leurs noms à la face,
        Et ne jamais lâcher ses mains ;
D’entendre autour de lui mille bouches mielleuses,
        Souillant le nom de citoyen,
Lui dire que le sang orne des mains calleuses,
        Et que le rouge lui va bien ;
Que l’inflexible loi n’est que son vain caprice,
        Que la justice est dans son bras,
Sans craindre qu’en ses mains l’arme de la justice
        Ne soit l’arme des scélérats.

III

Est-ce donc un besoin de la nature humaine
        Que de toujours courber le dos ?
Faut-il du peuple aussi faire une idole vaine,
        Pour l’encenser de vains propos ?
À peine relevé faut-il qu’on se rabaisse ?
        Faut-il oublier avant tout,
Que la liberté sainte est la seule déesse
        Que l’on n’adore que debout ?
Hélas ! Nous vivons tous dans un temps de misère,
        Un temps à nul autre pareil,
Où la corruption mange et ronge sur terre
        Tout ce qu’en tire le soleil ;
Où dans le cœur humain l’égoïsme déborde,
        Où rien de bon n’y fait séjour ;
Où partout la vertu montre bientôt la corde,
        Où le héros ne l’est qu’un jour ;
Un temps où les serments et la foi politique
        Ne soulèvent plus que des ris ;
Où le sublime autel de la pudeur publique
        Jonche le sol de ses débris ;
Un vrai siècle de boue, où plongés que nous sommes,
        Chacun se vautre et se salit ;
Où comme en un linceul, dans le mépris des hommes,
        Le monde entier s’ensevelit !

IV

Pourtant, si quelques jours de ces sombres abîmes
        Où nous roulons aveuglément,
De ce chaos immense où les âmes sublimes
        Apparaissent si rarement,
Tout d’un coup, par hasard, il en surgissait une
        Au large front, au bras charnu :
Une âme toute en fer, sans peur à la tribune,
        Sans peur devant un glaive nu ;
Si cette âme splendide, étonnant le vulgaire
        Et le frappant de son éclat,
Montait, avec l’appui de la main populaire,
        S’asseoir au timon de l’état ;
Alors je lui crierais de ma voix de poète
        Et de mon cœur de citoyen :
Homme placé si haut, ne baisse pas la tête,
        Marche, marche et n’écoute rien !
Laisse le peuple en bas applaudir à ton rôle
        Et se repaître de ton nom ;
Laisse-le te promettre un jour même l’épaule
        Pour te porter au Panthéon !
Marche ! Et ne pense pas à son temple de pierre ;
        Souviens-toi que, changeant de goût,
Sa main du Panthéon peut chasser ta poussière,
        Et la balayer dans l’égout !
Marche pour la patrie et sans qu’il nous en coûte,
        Marche en ta force et le front haut ;
Et dût ton pied heurter à la fin de ta route
        Le seuil sanglant d’un échafaud,
Dût ta tête royale, ô nouvelle victime,
        Tomber au bruit d’un vil tambour ;
Du peuple quel qu’il soit ne cherche que l’estime,
        Ne redoute que son amour !…

V

La popularité ! — c’est la grande impudique
        Qui tient dans ses bras l’univers,
Qui, le ventre au soleil comme la nymphe antique,
        Livre à qui veut ses flancs ouverts !
C’est la mer ! C’est la mer ! — d’abord calme et sereine,
        La mer, aux premiers feux du jour,
Chantant et souriant comme une jeune reine,
        La mer blonde et pleine d’amour ;
La mer baisant le sable, et parfumant la rive
        Du baume enivrant de ses flots,
Et berçant sur sa gorge ondoyante et lascive
        Son peuple brun de matelots ;
Puis la mer furieuse et tombée en démence,
        Et de son lit silencieux
Se redressant géante avec sa tête immense,
        Et tordant ses bras dans les cieux ;
Puis courant çà et là, hurlante, échevelée ;
        Et sous la foudre et ses carreaux,
Bondissant, mugissant dans sa plaine salée,
        Comme un combat de cent taureaux,
Puis, le corps tout blanchi d’écume et de colère,
        La bouche torse et l’œil errant,
Se roulant sur le sable et déchirant la terre
        Avec le râle d’un mourant ;
Et, comme la bacchante, enfin lasse de rage,
        N’en pouvant plus, et sur le flanc,
Retombant dans sa couche, et jetant à la plage
        Des têtes d’hommes et du sang !…

Последние стихотворения