Альфонс де Ламартин (Alphonse de Lamartine) (1790-1869)
французский поэт-романтик

• Список стихотворений поэта

Перевод стихотворения Les Saisons на чешский язык.

Počasí

Na jaře lilie polní tkají
svůj cudný háv a v lupení
vše kapky, které v noci hrají,
se z rána v květy promění,
zem zříš jak skvostnou kytku pláti,
jíž vůně nutí do závrati
až srdce touha pojímá,
a plnou rukou větry spěchem
vstříc bohu nesou každým dechem,
co šírá země vůní má.

Hvozd v letě tmavší jest v svém klínu,
v něm ptáci pějí o závod,
on hází hustý závoj stínů
před slunce na pláň tichých vod —
tu úrodné se brázdy plní,
v nich stébel oceán se vlní,
jak sebe klasy stíhají,
květ v zlato změněn na strništi
se kol podušky snopů blyští,
kde ženci k spánku líhají.

A pečlivá jak hospodyně
ku chlebu s medem přijde vděk,
tak svému hosti na svém klíně
plod zralý skytá podzimek,
fík slzí, réva hoří zlatem,
v bananu houstne šťáva chvatem,
a třešně svítí v opálu,
jemným se broskev zdobí prachem,
na granátovém stromu nachem
plod hoří leskem korálu.

A zima mlékem nových sněhů
hor mračné stráně halí v spěch,
a novou šťávou řekám v běhu
prs nadýmá, by nevysech,
plod prosince, hle, suché klestí
pod rukou toho zimu věstí,
jenž halil strom v šat zelený,
a naloženo v krbu nízkém
vzplá dechem pastýřovým tryskem
ve slunce krbu, v plameny.

Ty almužnou jsi, lásko věčná,
o kterou žebrá celý svět,
dík vřelý, prosba nekonečná
se stále k tobě dává v let,
zda v slzách, zda ve vůních táti?
My nemůžem víc tobě dáti
jen to, co skláníš k našim rtům,
my vracíme ti tedy plaše
jen dary tvé, jen bídy naše
přírody věčné „Te Deum“. 

Les Saisons

                     À M. CABARRUS
 
Au printemps, les lis des champs filent
Leur tunique aux chastes couleurs ;
Les gouttes que les nuits distillent
Le matin se changent en fleurs.
La terre est un faisceau de tiges
Dont l’odeur donne des vertiges
Qui font délirer tous les sens ;
Les brises folles, les mains pleines,
Portent à Dieu, dans leurs haleines
Tout ce que ce globe a d’encens.

En été, les feuillages sombres,
Où flottent les chants des oiseaux,
Jettent le voile de leurs ombres
Entre le soleil et les eaux ;
Des sillons les vagues fécondes
Font un océan de leurs ondes,
Où s’entre-choquent les épis ;
Le chaume, en or changeant ses herbes,
Fait un oreiller de ses gerbes
Sous les moissonneurs assoupis.

Ainsi qu’une hôtesse attentive
Après le pain donne le miel,
L’automne à l’homme son convive
Sert tour à tour les fruits du ciel :
Le raisin pend, la figue pleure,
La banane épaissit son beurre,
La cerise luit sous l’émail,
La pêche de duvet s’épluche,
Et la grenade, verte ruche,
Ouvre ses rayons de corail.

L’hiver, du lait des neiges neuves
Couvrant les nuageux sommets,
Gonfle ces mamelles des fleuves
D’un suc qui ne tarit jamais.
Le bois mort, ce fruit de décembre,
Tombe du chêne que démembre
La main qui le fit verdoyer,
Et, couvé dans le creux de l’âtre,
Il rallume au souffle du pâtre
Le feu, ce soleil du foyer.

Ô Providence ! ô vaste aumône
Dont tout être est le mendiant !
Vœux et grâce autour de ton trône
Montent sans cesse en suppliant.
Quels pleurs ou quels parfums répandre ?…
Hélas ! nous n’avons à te rendre
Rien, que les dons que tu nous fais.
Reçois de toute créature
Ce Te Deum de la nature,
Ses misères et tes bienfaits !

Последние стихотворения