Огюст Лакоссад (Auguste Lacaussade) (1815-1897)
французский прозаик, поэт

• Список стихотворений поэта

Перевод стихотворения Lever de lune sous l’équateur на чешский язык.

Východ měsíce

Hle, bledý z ňader vln se krásný měsíc noří,
jas éther hluboký mu k letu otevírá,
pod stříbrem plamenů ve jiskrách moře hoří,
a v snivém lesku plá kol obzoru báň šírá.

Ó luno, nad proudem kde koule tvoje pluje,
rád těkám v myšlenkách se tobě obdivuje,
zřím, kterak vznášíš se a čistým nebem tich
jak lehký pluješ člun ve vlnách azurných,
ve bledém světle tvém, jak rád se nořím v dumy,
když zrak tkví na tobě a hluboký proud šumí.

Ó rozlij na mou skráň zář tajemnou, ty snivý
můj měsíci, a dál spěj nebem mlčenlivý!

Ty vstoupáš do vzduchu, v němž bílé pruhy hrají.
Juž hvězdy blednouce vlas zlatý zastírají,
před tebou žárlíce svou utajují krásu.
Ó duše nocí! Viz, ó kněžno čistých jasů,
oceán s úsměvem ku klenbě, kde jsi, bledá,
své vlny průhledné ve lásky vzplání zvedá.

Ó rozlij v jeho klín zář tajemnou, ty snivý
můj měsíci, a dál spěj nebem mlčenlivý.

Na moři jaký klid, pod nebem mlčení!
loď sotva na vlnách se pohne v zachvění;
poslouchám, slyším jen akordy zmírající,
v nichž moře polévá břeh zdaleka se tmící,
ni větrů dechem vzduch se nehne skolébán,
plá hvězda, noc jde dál a dřímá oceán.

Ó rozlij nad proudy zář tajemnou, ty snivý
můj měsíci, a dál spěj nebem mlčenlivý.

Ó noci nádherná, ó moře, měsíci,
ó klenbo netknutá, ó hloubi zářící!
zda někdo jako já, tou nesměrností jat,
též cítí v srdci svém, jak já, váš majestát!
Je duše jako já, jež snívá v této chvíli,
v své vlasti budoucí, v étheru, zří, jak pílí
noc tiše kolem ní na zlatém voze hvězd,
v tom tichu průsvitném jak já zdaž jata jest?
tou valnou prázdnotou, jež světlu nestačí,
zdaž z proudů stišených, kde slavný klid a jas,
              ku těmto hvězdám as
též stejně jako já zrak snivý otáčí.

Ó rozlij kolem nás zář tajemnou, ó snivý
můj měsíci, a dál spěj nebem mlčenlivý.

Já nevím, ale snad kýs duch, jenž křídly stoupá,
kýs poutník nebeský, jejž valný prostor houpá,
svůj šťastný staví běh a s výše oblohy
se tiše zadívá na svět náš ubohý,
a v slední záři hvězd, jež zvolna umírají,
při záři měsíce, jenž do stříbra nás tají,
on uzří naši zem jak mořskou labuť plout,
jak peruť bělostnou jí kalí mořský proud,
a jak spí v záhybech vln plných stříbrolesku,
kde hvězda Venuše se jiskří v zářném blesku.

Ó ukolíbej v sen, měsíci mlčenlivý,
mé čelo vznícené, a dál spěj nebem snivý! 

Lever de lune sous l’équateur

Du sein des flots la lune émerge blonde et belle !
L’éther ouvre à son vol de claires profondeurs.
Sous ses flammes d’argent l’Océan étincelle.
L’horizon est baigné de rêveuses splendeurs.

O lune ! sur cette onde où ton globe se mire,
Je vogue, et ma pensée à toi monte et t’admire.
Et je te vois flotter, calme dans le ciel pur,
Comme un esquif léger sur une mer d’azur.
Les yeux vers toi, bercé par la houle profonde,
Qu’il est doux de rêver à ta lumière blonde !

Épanche sur mon front tes feux mystérieux,
Lune ! et poursuis au ciel ton vol silencieux.

Tu montes, et déjà dans les airs qui blanchissent,
Voilant leurs cheveux d’or, les étoiles pâlissent.
Jalouses devant toi s’effacent leurs beautés.
Âme des belles nuits, reine aux chastes clartés,
L’Océan te sourit ! vers la voûte où tu planes
Il lève avec amour ses ondes diaphanes.

Épanche sur son sein tes feux mystérieux,
Lune ! et poursuis au ciel ton vol silencieux.

Quel calme sur les mers ! sous les cieux quel silence !
Le vaisseau lentement sur l’onde se balance.
J’écoute et n’entends plus que les mourants accords
Du flot qui mollement vient baigner nos sabords.
Aucun souffle dans l’air n’arrive à mon oreille :
L’astre luit, la nuit marche, et l’Océan sommeille !

Épanche sur les flots tes feux mystérieux,
Lune ! et poursuis au ciel ton vol silencieux.

Nuit divine ! Océan ! lune, paisible reine !
O voûte immaculée ! ô profondeur sereine !
Oh ! quelqu’un avec moi de votre immensité
Sent-il descendre en lui la vague majesté ?
Est-il une âme aussi qui, pensive à cette heure,
Dans le fluide éther, sa future demeure,
Voyant passer la nuit sur son char constellé,
Contemple ainsi que moi ce silence étoilé,
Ce vide auguste empli d’ineffable lumière,
Et, des flots assoupis de l’océan du ciel,
Sur ces ondes où plane un calme solennel,
Ramène ainsi que moi sa rêveuse paupière ?

Épanche autour de nous tes feux mystérieux,
Lune ! et poursuis au ciel ton vol silencieux.

Je ne sais : mais peut-être, esprit ailé qui passe,
Un voyageur divin, pèlerin dans l’espace,
Suspend sa course heureuse et, des hauteurs des cieux,
Sur ce monde flottant laisse tomber ses yeux.
Aux dernières lueurs des mourantes étoiles,
Aux clartés dont la lune argente au loin nos voiles,
Il voit notre vaisseau, tel qu’un cygne des mers
Dont l’aile blanche traîne au bord des flots amers,
Dormir au lent roulis des lumineuses lames
Où l’astre de Vénus fait onduler ses flammes.

Endors à ta lueur mon front silencieux,
Lune ! et poursuis au ciel ton vol mystérieux.

Последние стихотворения