Альфред де Виньи (Alfred de Vigny) (1797-1863)
французский писатель, крупнейший представитель французского аристократического, консервативного романтизма

• Список стихотворений поэта

Перевод стихотворения Le Cor на чешский язык.

Roh

I.

Zvuk rohu miluju, když zní jím les i stráň,
ať vesel hlásá nám, že dodělává laň,
ať lovce loučení mdlým echem rozlehne se,
jež vítr severní od listu k listu nese.

Jak často v půlnoci, když tmou jsem bloudil sám,
mne pohnul k úsměvu a častěj ku slzám!
v těch zvucích prorockých, jenž umíraly v stínu,
jsem slyšel předtuchu smrti všech paladinů.

Ó hory azurné, ó zemi drahá mi!
Údolí Marboré s Frazony skalami!
Kaskady, v jejichž spád se lavin spousty lejí,
ó zřídla, propasti a proudy Pyrenejí!

Trůny dvou počasí, hned květy, mrazy hned,
jichž pata do trávy a skráň se tají v led,
sem třeba sednouti a opřen o bok skály
roh smutný poslouchat, jak sladce zmírá v dáli!

I poutník častokrát, když kolem stichnul vzduch
posílá do noci té hlasné trouby ruch,
v ty zvuky rhytmické zní hlas jehňatek v stráni
neb zvučných zvonců jich souladné doznívání.

Tu opatrná laň nemyslíc na úkryt
se vypne dojata na strmý skály štít,
a srázný vodopád ve ohromném svém tanci
svým nářkem odvěkým se druží ku romanci.

Ó stíny reků všech, zda vracíte se zas?
Čí vámi mluví to k nám rohu strážný hlas.
Ó Roncevaux! v skalách tvých což posud bez ozvěny
velkého Rolanda stín těká neskojený?

II.

I padli rekové, však žádný neprch v dál,
jen Roland vzpřímen byl, s ním Olivier stál,
ač Mauři chvěli se, přec obklíčili jej.
Ty umřeš, Rolande, Maur zahřměl, jen se vzdej.

Tví leží rekové tam v proudu objetí.
Tu Roland tigrem řve a Mauru odvětí:
Až do vln peřejí se sřítí vrcholy
skal Pyrenejských, pak se vzdám. Dřív nikoli!

Nuž vzdej se nebo zhyň, neb viz, juž hřmějí v důl!
a s vrchu pohoří se velký balvan sul,
a skočil, kutálel se, až k dnu rokle spěl
a sosen vrchole ve vlnách spřerážel.

Dík! Roland vykřiknul, teď znám juž cesty svah
a balvan rukou svou až k hory patě stáh,
a pevný jeho hrot jak obr skokem stek,
tu zlekán maurský voj, hned dal se na útěk.

III.

A Karel poklidně v svých paladinů sboru
sestoupal s pohoří ve živém rozhovoru,
a na obzoru již před nimi vznášely
se bujné údoly, jichž vody šuměly.

A vojsko tleskalo; zpěv zvučný trubadurů
zněl na kytaře hrou o vrbách na Aduru,
ve cizím poháru šleh mok francouzských rev
a voják ve smíchu stál v tlumu horských děv.

A jeli bez bázně, vždyť Roland byl hor pánem,
v jich středu lhostejně na oři sedě vraném,
na drahých čabrakách ve barvy fialy
v své ruce ostatky děl Turpín zchytralý:

Ó Sire, rudý mrak jak oheň nebem letí.
Ó zastav pochod svůj, nač boha pokoušeti!
při svatý Diviš sám, to lidské duše jsou,
jenž k nebi ve vzduchu po párách ohně jdou.

Dva blesky zaplály a pak zase dva jiné,
v tom v dálce rohu hlas zní, slabě zní a hyne,
a císař udiven trh sebou, couvl v zpět
a plaše zastavil svůj dobrodružný let.

Ha, pravil, slyšíte? — To pastýřů roh stená,
jenž volá z výší hor svá stáda rozptýlená,
mu biskup odvětil, neb hlas to stlumený,
jímž s vilou hovoří Oberon zelený.

A císař dále jel, však čelo jeho v stesku
se víc a více tmí nad bouří na nebesku,
on zrady bojí se a co sní zatím dál,
roh vybuchnul a mřel, zněl, dloužil se a hrál.

Ach, to můj synovec, Roland, se po nás shání
a žádá pomoci to jistě v umírání,
nuž bohatýři v před, přes hory každý spěš! —
Zem zrádná, pod námi se ještě zachvěješ!

IV.

Na hoře nejvyšší jich tlum se zastavil,
oř každý spěněný; pod nimi Roncevaux byl,
svit matný červánků mdlou září věnčil horu,
a Maurů prapory prchaly na obzoru.

Co vidíš, Turpine, kde proud lká hřímající?
Dva, jeden mrtev jest a druhý zmírající,
je oba rozdrtil ve pádu skály roh,
v své ruce silnější slonový třímá roh,
duch jeho mroucí juž nás dvakrát volal k spáse.

Jak, bože, truchlivě roh v lese ozývá se!

Le Cor

I

J'aime le son du Cor, le soir, au fond des bois,
Soit qu'il chante les pleurs de la biche aux abois,
Ou l'adieu du chasseur que l'écho faible accueille,
Et que le vent du nord porte de feuille en feuille.

Que de fois, seul, dans l'ombre à minuit demeuré,
J'ai souri de l'entendre, et plus souvent pleuré !
Car je croyais ouïr de ces bruits prophétiques
Qui précédaient la mort des Paladins antiques.

O montagnes d'azur ! ô pays adoré !
Rocs de la Frazona, cirque du Marboré,
Cascades qui tombez des neiges entraînées,
Sources, gaves, ruisseaux, torrents des Pyrénées ;

Monts gelés et fleuris, trône des deux saisons,
Dont le front est de glace et le pied de gazons !
C'est là qu'il faut s'asseoir, c'est là qu'il faut entendre
Les airs lointains d'un Cor mélancolique et tendre.

Souvent un voyageur, lorsque l'air est sans bruit,
De cette voix d'airain fait retentir la nuit ;
A ses chants cadencés autour de lui se mêle
L'harmonieux grelot du jeune agneau qui bêle.

Une biche attentive, au lieu de se cacher,
Se suspend immobile au sommet du rocher,
Et la cascade unit, dans une chute immense,
Son éternelle plainte au chant de la romance.

Ames des Chevaliers, revenez-vous encor?
Est-ce vous qui parlez avec la voix du Cor ?
Roncevaux ! Roncevaux ! Dans ta sombre vallée
L'ombre du grand Roland n'est donc pas consolée !

II

Tous les preux étaient morts, mais aucun n'avait fui.
Il reste seul debout, Olivier prés de lui,
L'Afrique sur les monts l'entoure et tremble encore.
"Roland, tu vas mourir, rends-toi, criait le More ;

"Tous tes Pairs sont couchés dans les eaux des torrents."
Il rugit comme un tigre, et dit : "Si je me rends,
"Africain, ce sera lorsque les Pyrénées
"Sur l'onde avec leurs corps rouleront entraînées."

"Rends-toi donc, répond-il, ou meurs, car les voilà."
Et du plus haut des monts un grand rocher roula.
Il bondit, il roula jusqu'au fond de l'abîme,
Et de ses pins, dans l'onde, il vint briser la cime.

"Merci, cria Roland, tu m'as fait un chemin."
Et jusqu'au pied des monts le roulant d'une main,
Sur le roc affermi comme un géant s'élance,
Et, prête à fuir, l'armée à ce seul pas balance.

III

Tranquilles cependant, Charlemagne et ses preux
Descendaient la montagne et se parlaient entre eux.
A l'horizon déjà, par leurs eaux signalées,
De Luz et d'Argelès se montraient les vallées.

L'armée applaudissait. Le luth du troubadour
S'accordait pour chanter les saules de l'Adour ;
Le vin français coulait dans la coupe étrangère ;
Le soldat, en riant, parlait à la bergère.

Roland gardait les monts ; tous passaient sans effroi.
Assis nonchalamment sur un noir palefroi
Qui marchait revêtu de housses violettes,
Turpin disait, tenant les saintes amulettes :

"Sire, on voit dans le ciel des nuages de feu ;
"Suspendez votre marche; il ne faut tenter Dieu.
"Par monsieur saint Denis, certes ce sont des âmes
"Qui passent dans les airs sur ces vapeurs de flammes.

"Deux éclairs ont relui, puis deux autres encor."
Ici l'on entendit le son lointain du Cor.
L'Empereur étonné, se jetant en arrière,
Suspend du destrier la marche aventurière.

"Entendez-vous ! dit-il. - Oui, ce sont des pasteurs
"Rappelant les troupeaux épars sur les hauteurs,
"Répondit l'archevêque, ou la voix étouffée
"Du nain vert Obéron qui parle avec sa Fée."

Et l'Empereur poursuit ; mais son front soucieux
Est plus sombre et plus noir que l'orage des cieux.
Il craint la trahison, et, tandis qu'il y songe,
Le Cor éclate et meurt, renaît et se prolonge.
"Malheur ! c'est mon neveu ! malheur! car si Roland
"Appelle à son secours, ce doit être en mourant.
"Arrière, chevaliers, repassons la montagne !
"Tremble encor sous nos pieds, sol trompeur de l'Espagne !

IV

Sur le plus haut des monts s'arrêtent les chevaux ;
L'écume les blanchit ; sous leurs pieds, Roncevaux
Des feux mourants du jour à peine se colore.
A l'horizon lointain fuit l'étendard du More.

"Turpin, n'as-tu rien vu dans le fond du torrent ?
"J'y vois deux chevaliers : l'un mort, l'autre expirant
"Tous deux sont écrasés sous une roche noire ;
"Le plus fort, dans sa main, élève un Cor d'ivoire,
"Son âme en s'exhalant nous appela deux fois."

Dieu ! que le son du Cor est triste au fond des bois !

Последние стихотворения