Альфред де Виньи (Alfred de Vigny) (1797-1863)
французский писатель, крупнейший представитель французского аристократического, консервативного романтизма

• Список стихотворений поэта

Перевод стихотворения Moïse на чешский язык.

Mojžíš

I.

Juž slunce dloužilo na stanu vrcholech
své šikmé paprsky i plamenný svůj žeh
jak zlaté třepení, jež do vzduchu kol pouští,
když v lože písčiny si lehá v dálné poušti.
Kraj hořel v purpuru chvěl zlatými se svity.
Tu Mojžíš na Neba vrch stoupal kamenitý,
krok časem zastavil bez pýchy, bez vzdoru
zrak noře bádavý po dálném obzoru.
Nejdříve Fasgu zřel, již samé fíky vroubí,
pak hory přeletěl a jeho zrak se snoubí
s krajinou Galada, Manase, Efraima;
zem tato úrodná mu po pravici dřímá,
co k jihu písčitá sní Judy končina,
kde moře západní ve písku usíná.
Dál v šerém údolí, jež bledne víc a splývá,
spíc oliv ve věnci, tam Neftali se skrývá,
a v květném úbočí ve jaře takřka stálém
snít vidí Jericho, to šťastné město palem.
Po pláních Fogoru, jež dálný obzor plní,
k Segoru lentišků zří hvozdy jak se vlní,
zří celý Kanaan, zem zaslíbenou, — kostí
ta jeho, on to ví, ach nikdy nepohostí;
vše vidí, nad lidem svou ruku prostírá
a hory k vrcholu se dále ubírá.

II.

Moabské na pláni, kol paty svaté hory
se v šírém prostoru kupily valné sbory,
jak husté obilí, jež vítr čeří v změti
tak čněly v zástupech kol Israele děti,
neb všickni věděli, co písek rosa koupá
a jilmu v korunách svou zářnou perlu houpá,
že Mojžíš, prorok jich, ctí velkou zasypán,
se vydal na horu, kde v mraku ztajen Pán.
Jej zrakem stíhali dle ohně nade hlavou.
Když dospěl vrchole a ztajen v clonu tmavou,
když čelem pronikal mrak halící tvář Boha,
mrak, odkud po vrchu se lila záře mnohá,
tu vzplálo kadidlo kamenných na oltářích
a šestkrát sto tisíc Hebrejů úžas v tvářích
se v prachu nížilo a uklánělo čelo
a žalmy posvátné v mohutném sboru pělo.
Kmen Levi jediný se vznášel mezi davy
nad pouště písčiny jak cypřiší les tmavý,
na harfy provázel hlas jejich ve chorálu
a řídil k obloze tu hymnu krále králů.

III.

A vzpřímen před Bohem ve mraku Mojžíš stál
a patřil jemu v tvář a toto k němu prál:
Zda, Pane, není čas, bych ukončil své žití?
Co se mnou zamýšlíš, rci, kam ještě mám jíti?
Mám žíti veliký, víš, v samotě že hynu,
ó přej, ať konečně snem země odpočinu!
Co jsem Ti udělal, že mne jsi vyvolil?
Já vedl jsem Tvůj lid, kam vytknul jsi mu cíl.
Juž jeho noha tkne se zaslíbené země,
ať jiný vede jej, juž síly není ve mně,
ať jiný úzdou svou jme hřebce Israele,
svou knihu rád mu dám i berlu vlády celé!

IV.

Ó zdroje naděje, proč vyschnuly jen pro mě?
Proč jsi mne nenechal žít prostě, nevědomě,
od hory Horebu když až ku Neba hoře
hrob dáti nemohlo mi písku valné moře?
Ach, všecku moudrost svou Ty’s vylil na mou hlavu.
Já vůdcem, spásou vždy byl bloudícímu davu,
já nechal padati na hlavy králů plamen,
ctít bude budoucnost můj zákon vrytý v kámen.
Nejstarší lidský hrob já otevírám v ráz
a v odvet nářkům mým z ní věští smrti hlas,
jsem velký, mohutný, v prach deptám pronárody,
mou rukou vstávají a hynou lidské rody.
Ach, Pane, velký jsem, však v samotě své hynu,
ó přej, ať konečně snem země odpočinu!

V.

Znám nebes tajemství, kam jenom zrak se točí.
Ty’s, Bože, propůjčil mi sílu vlastních očí.
Já noci poroučím, a strhá svoje clony,
já jmenem spočítal všech tvých hvězd legiony,
jak zavolal jsem je své ruky pokynem,
v spěch každá dala se a řekla: Tady jsem!
Své dlaně oboje na čela mračen kladu
a bouř v nich zadržím, tříšť proudných vodopádů,
já města pochovám pod peřejemi písku
a hory obrátím na křídlech větrů v trysku,
má noha nezdolná nad prostor silnější,
když kráčí, stane proud a hněv svůj zkonejší,
ba moře hlahol sám před mojím hlasem tichne.
Když zákon chce můj lid, když ve svém hoři vzdychne,
já k Tobě zvednu zrak, Tvůj duch mne navštiví,
zem chví se, v dráze své se slunce podiví,
i Tvoji andělé na moc mou žárlí, Pane!
A nešťastný jsem přec, kde noha moje stane,
já sestár v síle své a v samotě své hynu,
ó přej, ať konečně snem země odpočinu!

VI.

Co nadchnul pastýře Tvůj velký dech a ryzí,
hned lidé řekli si: „Nám člověk ten je cizí!“
Zrak před mým skláněli, jenž ohněm svým je kruší,
neb viděli v něm víc než pouze moji duši.
Já lásku hasnout zřel, přátelství vyschly zdroje,
a dívky halily se v bázni do závoje,
tu v černý ztajen sloup já před svým lidem kráčel,
sám smutný v slávě své, kam pochod náš se stáčel,
já k srdci svému děl: Co nyní ještě chtíti?
Mé čelo těžké jest na ženy ňadrech sníti,
čí ruky dotknu se, ten zachvěje se v spěch,
hrom bouří v hlasu mém, blesk mých je na ústech
a místo lásky všech jen každý chví se, stená,
když náruč otevru, on padá na kolena,
já, Pane, velký jsem, však v samotě své hynu,
ó přej ať konečně snem země odpočinu!

VII.

A dole čekal lid a bál se hněvu jeho
a k vrchu nepohled v mrak Boha žárlivého,
neb sotva oko zved, tu boky černých mraků
se děsně vlnily, všem blesky žehly v zraku
a velký oheň jich je slnil a strach čela
všech poutal, že se kol do prachu ukláněla.
Hrot hory zjevný byl — však prázdný, bez Mojžíše,
i oplakali ho. V zem zaslíbenou tiše
bled kráčel Josue, zamyšlen, jeho noha
se třásla úzkostí, bylť zvolencem juž Boha.

Moïse

Le soleil prolongeait sur la cime des tentes
Ces obliques rayons, ces flammes éclatantes,
Ces larges traces d’or qu’il laisse dans les airs,
Lorsqu’en un lit de sable il se couche aux déserts.
La pourpre et l’or semblaient revêtir la campagne.
Du stérile Nébo gravissant la montagne,
Moïse, homme de Dieu, s’arrête, et, sans orgueil,
Sur le vaste horizon promène un long coup d’œil.
Il voit d’abord Phasga, que des figuiers entourent,
Puis, au-delà des monts que ses regards parcourent,
S’étend tout Galaad, Éphraïm, Manassé,
Dont le pays fertile à sa droite est placé ;
Vers le Midi, Juda, grand et stérile, étale
Ses sables où s’endort la mer occidentale ;
Plus loin, dans un vallon que le soir a pâli,
Couronné d’oliviers, se montre Nephtali ;
Dans des plaines de fleurs magnifiques et calmes,
Jéricho s’aperçoit, c’est la ville des palmes ;
Et, prolongeant ses bois, des plaines de Phogor
Le lentisque touffu s’étend jusqu’à Ségor.
Il voit tout Chanaan, et la terre promise,
Où sa tombe, il le sait, ne sera point admise.
Il voit ; sur les Hébreux étend sa grande main,
Puis vers le haut du mont il reprend son chemin.

Or, des champs de Moab couvrant la vaste enceinte,
Pressés au large pied de la montagne sainte,
Les enfants d’Israël s’agitaient au vallon
Comme les blés épais qu’agite l’aquilon.
Dès l’heure où la rosée humecte l’or des sables
Et balance sa perle au sommet des érables,
Prophète centenaire, environné d’honneur,
Moïse était parti pour trouver le Seigneur.
On le suivait des yeux aux flammes de sa tête,
Et, lorsque du grand mont il atteignit le faîte,
Lorsque son front perça le nuage de Dieu
Qui couronnait d’éclairs la cime du haut lieu,
L’encens brûla partout sur les autels de pierre,
Et six cent mille Hébreux, courbés dans la poussière,
À l’ombre du parfum par le soleil doré,
Chantèrent d’une voix le cantique sacré ;
Et les fils de Lévi, s’élevant sur la foule,
Tels qu’un bois de cyprès sur le sable qui roule,
Du peuple avec la harpe accompagnant les voix,
Dirigeaient vers le ciel l’hymne du Roi des Rois.

Et, debout devant Dieu, Moïse ayant pris place,
Dans le nuage obscur lui parlait face à face.

Il disait au Seigneur : « Ne finirai-je pas ?
Où voulez-vous encor que je porte mes pas ?
Je vivrai donc toujours puissant et solitaire ?
Laissez-moi m’endormir du sommeil de la terre. —
Que vous ai-je donc fait pour être votre élu ?
J’ai conduit votre peuple où vous avez voulu.
Voilà que son pied touche à la terre promise,
De vous à lui qu’un autre accepte l’entremise,
Au coursier d’Israël qu’il attache le frein ;
Je lui lègue mon livre et la verge d’airain.

« Pourquoi vous fallut-il tarir mes espérances,
Ne pas me laisser homme avec mes ignorances,
Puisque du mont Horeb jusques au mont Nébo
Je n’ai pas pu trouver le lieu de mon tombeau ?
Hélas ! vous m’avez fait sage parmi les sages !
Mon doigt du peuple errant a guidé les passages.
J’ai fait pleuvoir le feu sur la tête des rois ;
L’avenir à genoux adorera mes lois ;
Des tombes des humains j’ouvre la plus antique,
La mort trouve à ma voix une voix prophétique,
Je suis très grand, mes pieds sont sur les nations,
Ma main fait et défait les générations. —
Hélas ! je suis, Seigneur, puissant et solitaire,
Laissez-moi m’endormir du sommeil de la terre !

« Hélas ! je sais aussi tous les secrets des cieux,
Et vous m’avez prêté la force de vos yeux.
Je commande à la nuit de déchirer ses voiles ;
Ma bouche par leur nom a compté les étoiles,
Et, dès qu’au firmament mon geste l’appela,
Chacune s’est hâtée en disant : Me voilà.
J’impose mes deux mains sur le front des nuages
Pour tarir dans leurs flancs la source des orages ;
J’engloutis les cités sous les sables mouvants ;
Je renverse les monts sous les ailes des vents ;
Mon pied infatigable est plus fort que l’espace ;
Le fleuve aux grandes eaux se range quand je passe,
Et la voix de la mer se tait devant ma voix.
Lorsque mon peuple souffre, ou qu’il lui faut des lois,
J’élève mes regards, votre esprit me visite ;
La terre alors chancelle et le soleil hésite,
Vos anges sont jaloux et m’admirent entre eux.
Et cependant, Seigneur, je ne suis pas heureux ;
Vous m’avez fait vieillir puissant et solitaire,
Laissez-moi m’endormir du sommeil de la terre.

« Sitôt que votre souffle a rempli le berger,
Les hommes se sont dit : Il nous est étranger ;
Et les yeux se baissaient devant mes yeux de flamme,
Car ils venaient, hélas ! d’y voir plus que mon âme.
J’ai vu l’amour s’éteindre et l’amitié tarir,
Les vierges se voilaient et craignaient de mourir.
M’enveloppant alors de la colonne noire,
J’ai marché devant tous, triste et seul dans ma gloire,
Et j’ai dit dans mon cœur : Que vouloir à présent ?
Pour dormir sur un sein mon front est trop pesant,
Ma main laisse l’effroi sur la main qu’elle touche,
L’orage est dans ma voix, l’éclair est sur ma bouche ;
Aussi, loin de m’aimer, voilà qu’ils tremblent tous,
Et, quand j’ouvre les bras, on tombe à mes genoux.
Ô Seigneur ! j’ai vécu puissant et solitaire,
Laissez-moi m’endormir du sommeil de la terre ! »

Or, le peuple attendait, et, craignant son courroux,
Priait sans regarder le mont du Dieu jaloux ;
Car s’il levait les yeux, les flancs noirs du nuage
Roulaient et redoublaient les foudres de l’orage,
Et le feu des éclairs, aveuglant les regards,
Enchaînait tous les fronts courbés de toutes parts.

Bientôt le haut du mont reparut sans Moïse. —
Il fut pleuré. — Marchant vers la terre promise,
Josué s’avançait pensif et pâlissant,
Car il était déjà l’élu du Tout-Puissant.

Последние стихотворения