Альфред де Виньи (Alfred de Vigny) (1797-1863)
французский писатель, крупнейший представитель французского аристократического, консервативного романтизма

• Список стихотворений поэта

Перевод стихотворения La Neige на чешский язык.

Sníh

Jak sladko, sladko je poslouchat staré báje,
        povídky z časů minulých,
        kdy z dálky tmí se větve háje,
kdy zlednatělou zem kol hustý kryje sníh,
kdy strmý topol jen zrak v šedé mlze zočí,
kdy v sněhu, který jej v plášť skrývá zářící
bez hnutí na stromě se černý havran točí,
jak korouhvičky vír na strmé zvonici.

I.

Jsou malé nožky ty, dvě malé nožky v sněhu,
za okny utajen zří, jak se mihly v běhu,
král Karel, dlouho zří, a zas je na vahách,
máť před prudkostí svou, má před svou mocí strach.

Vlas dlouhý, šedivý nad čelem se mu třese
na čele vrasčitém, jež koruny tíž nese;
na samet nachový, jenž zdola prohledá,
na plece mohutné vrh kůži medvěda.

Zde skloněn toužebně se tulí v okno stmělé
co na rtech vzdechů měl, co mraků již na čele,
na mramor zadupal v neklidu ospalém
již nejmíň dvacetkrát svým římským sandálem.

Ha, kněžna francká tam, to Ema sem se blíží
a břímě milostné ji mladé rámě tíží,
to páže Eginard zas v ženských síních byl,
na Emy kolenou svit dne jej překvapil.

Hle, jak on ramenem šij bílou obejímá,
jak líbá černý vlas, jenž jí na šiji dřímá,
i nakloněnou tvář i záda políbí,
jež září bělostí nad pláště záhyby.

Dech plachý, bázlivý on tají ve své hrudi,
jak ulehčit jí tíž, tím myšlením se trudí,
na tíž svou naříká a nožky lituje,
jež v rukou osuší a večer sceluje.

Tu Ema staví se, svou jistou chůzi chválí,
své čelo pozvedne, rty se jí pousmály,
polibkem oživí zas sílu údů svých
a s chvěním kráčí dál přes hustý dvoru sníh.

Tu hlasy vojáků zní chodbami a zbraní,
jim černých mužů dav všech cest východy brání,
Eginard seskočí z pout Emy sladkých, v ráz
ji k srdci přivine a ona jeho zas.

II.

Ční velký krále trůn zastíněn korouhvemi
a v jeho purpuru, hle, mezi reky všemi
se Karel usadil, na stupních do kola
dvanácti pairů sbor ve pláštích plápolá.

Z nich každý mocnou pěsť na dlouhý meč svůj složil,
jenž v boji devětkrát ve krvi Sasů ožil,
a třemi barvami se lesknou štíty jich
i s hesly kolem jmen všech králů pobitých.

Pod trojím sloupením oblouků maurských stojí
ve kruhu vojáci ohromní v černé zbroji,
jichž hledím spuštěným pod bílým chocholem
zrak sotva prokmitá pochmúrným plápolem.

A ruce spoutané, zde klečí na kameni
dvě děti, za sebe se modlí v plachém chvění,
a ruce spínají a čela tisknou v dlaň,
hned strachem bledá jest, hned studem plá jich skráň.

Kol poklid hluboký nerušen žádným hlasem,
Eginard potají svým rozpuštěným vlasem,
jenž nyní jest mu vhod, jen plaše bázlivě
se dívá na Emu a čeká truchlivě.

A Ema v dlaních svých zas skrývá krásnou hlavu
a v pláči čeká též na hrozné bouře vřavu,
však ticho posavad — i odváží se hned,
skrz bílé prsty své kol nechá těkat hled.

A císař usmál se. A slzu setřel s tváří,
ta slza oblila mu tahy svatou září,
i kynul Turpínu a jemným hlasem jej
oslovil: Biskupe, těm dětem požehnej!

Jak sladko, sladko jest poslouchat staré báje,
        povídky z časů minulých,
        kdy z dálky tmí se větve háje
a zlednatělou zem kdy hustý kryje sníh.

La Neige

 I

Qu’il est doux, qu’il est doux d’écouter des histoires,
Des histoires du temps passé,
Quand les branches d’arbres sont noires,
Quand la neige est épaisse et charge un sol glacé !
Quand seul dans un ciel pâle un peuplier s’élance,
Quand sous le manteau blanc qui vient de le cacher
L’immobile corbeau sur l’arbre se balance,
Comme la girouette au bout du long clocher !

Ils sont petits et seuls, ces deux pieds dans la neige.
Derrière les vitraux dont l’azur le protège,
Le Roi pourtant regarde et voudrait ne pas voir,
Car il craint sa colère et surtout son pouvoir.

De cheveux longs et gris son front brun s’environne,
Et porte en se ridant le fer de la couronne ;
Sur l’habit dont la pourpre a peint l’ample velours
L’empereur a jeté la lourde peau d’un ours.

Avidement courbé, sur le sombre vitrage
Ses soupirs inquiets impriment un nuage.
Contre un marbre frappé d’un pied appesanti,
Sa sandale romaine a vingt fois retenti.

Est-ce vous, blanche Emma, princesse de la Gaule ?
Quel amoureux fardeau pèse à sa jeune épaule ?
C’est le page Eginard, qu’à ses genoux le jour
Surprit, ne dormant pas, dans la secrète tour.

Doucement son bras droit étreint un cou d’ivoire,
Doucement son baiser suit une tresse noire,
Et la joue inclinée, et ce dos où les lys
De l’hermine entourés sont plus blancs que ses plis.

Il retient dans son cœur une craintive haleine,
Et de sa dame ainsi pense alléger la peine,
Et gémit de son poids, et plaint ses faibles pieds
Qui, dans ses mains, ce soir, dormiront essuyés ;

Lorsqu’arrêtée Emma vante sa marche sûre,
Lève un front caressant, sourit et le rassure,
D’un baiser mutuel implore le secours,
Puis repart chancelante et traverse les cours.

Mais les voix des soldats résonnent sous les voûtes,
Les hommes d’armes noirs en ont fermé les routes ;
Eginard, échappant à ses jeunes liens,
Descend des bras d’Emma, qui tombe dans les siens.

 II

Un grand trône, ombragé des drapeaux d’Allemagne,
De son dossier de pourpre entoure Charlemagne.
Les douze pairs debout sur ses larges degrés
Y font luire l’orgueil des lourds manteaux dorés.

Tous posent un bras fort sur une longue épée,
Dans le sang des Saxons neuf fois par eux trempée ;
Par trois vives couleurs se peint sur leurs écus
La gothique devise autour des rois vaincus.

Sous les triples piliers des colonnes moresques,
En cercle sont placés des soldats gigantesques,
Dont le casque fermé, chargé de cimiers blancs,
Laisse à peine entrevoir les yeux étincelants.

Tous deux joignant les mains, à genoux sur la pierre,
L’un pour l’autre en leur cœur cherchant une prière,
Les beaux enfants tremblaient en abaissant leur front
Tantôt pâle de crainte ou rouge de l’affront.

D’un silence glacé régnait la paix profonde.
Bénissant en secret sa chevelure blonde,
Avec un lent effort, sous ce voile, Eginard
Tente vers sa maîtresse un timide regard.

Sous l’abri de ses mains Emma cache sa tête,
Et, pleurant, elle attend l’orage qui s’apprête :
Comme on se tait encore, elle donne à ses yeux
A travers ses beaux doigts un jour audacieux.
L’Empereur souriait en versant une larme
Qui donnait à ses traits un ineffable charme ;
Il appela Turpin, l’évêque du palais,
Et d’une voix très douce il dit : Bénissez-les.

Qu’il est doux, qu’il est doux d’écouter des histoires,
Des histoires du temps passé,
Quand les branches d’arbres sont noires,
Quand la neige est épaisse et charge un sol glacé !

Последние стихотворения